orange psycho

like throwing arms round yesterday

2012-02-04T10:23:00.004+01:00

noc je zase mrazivá a krásná. začíná se mi to líbit, za půl roku bude zase jinak, ale teď jsou ty ostrý hvězdy a mráz, kterej na mě prozradí, kdy si zpívám na ulici.

taky bych chtěla bejt mrazivá a krásná, ale i když ta holka v zrcadle má červenou kytku ve vlasech a červený nehty, odstup si držet neumí. na to ví příliš dobře, jak se usmívá a jak umí být okouzlující, když chce.

ale když jí to někde řekne, pokrčí rameny. tak jo.

tak jo, došlo mi mlíko a tak bude ranní kafe zase černý jako noc.

tak jo, už zase vím jak bolej nohy po protancovaným večeru na vysokejch podpatcích.

s lidma, který znám deset let, se nemůžu nechovat jako tehdy. anebo je to vínem?

v taxíku si položím hlavu na tvoje rameno. jsou jistý hranice, ale tohle není jedna z nich. po protančený noci je možný všechno, co se nestane.

a ta holka, co umí být okouzlující, je taky děsně drzá a vlastně nemá problém vyslovit skoro cokoliv.

jsou jistý hranice, který končej neviditelnou skleněnou bariérou, o kterou by sis rozbil čenich.

or so i believe.

a leden je za náma a únor hodlám protancovat k jaru.

from the edge of the deep green sea

2012-01-31T01:18:00.003+01:00

tenhle pocit znám. tenhle pocit jsem už zažila. nepřítomnost ve svý vlastní kůži, ve svým vlastním životě. cestou domů někdo nad hlavou roztáhl samet, takhle jasno a takhle zima chodí ruku v ruce odnepaměti. a měsíc a venuše a mám takový tušení že zítra večer kdesi v horách budu stát ve sněhu se skleničkou v ruce, kolem sebe a v sobě jen tmu. ožívám v okamžicích. v tom okamžiku závratě, kdy čekám, že se výtah zastaví, a ono je to ještě patro, v tom drobným škubnutí, co ho člověk cítí jen někde na zátylku.

co nejde pojmenovat, to neexistuje. kolem mě je těch věcí, co nejdou pojmenovat, poslední dobou tolik, kolik kočičích chlupů těsně po skončeným úklidu. nepočítaně. slova najednou nestačí. všechno je v kategorii „ten pocit, když…“

tenhle článek je pahýl. stejně jako hromada knih vedle postele, fotky v přístroji a cyklení se v jednom albu cure. tak já to někdy dopovím, protože zítra jedu na chvíli do těch hor.

konfrontace s negativismem plodí pozitivismus

2012-01-06T12:11:00.001+01:00

v hlavě archetyp zimy, dokud nezačne, jiskří mi v hlavě sníh a ticho. s prvním mrazem se oklepu a začnu toužit po jaru – na zimě nedává nic smysl. první týden novýho roku (a všichni víme, že ty sudý čísla jsou lepší) uzavřu výletem do ještě větší zimy – na vysočinu, tentokrát bez červenejch punčoch a návleků. stejně jako uzavřu jiný věci a možná trochu sebe. jsem si téměř jistá, že jsem ještě před chvílí byla úplně jiná.

všechno víno, co mi tu po tobě zbylo, už jsem vypila.

najít si chvilku na pohled zpátky není lehký. možná je to jenom nechuť. nechuť chápat lidi, ztraceno v překladu potolikrátý. na moři pochyb malá loďka se jménem „co když to vlastně všechno dělám dobře?“ potřebuju ven. potřebuju pryč. potřebuju nový lidi a nový světy a zároveň na mě dopadá postupná izolace věku, tříštění na páry a stereotypy. furt bych někomu pomáhala, ale proč. cesta do pekla je dlážděná sebeuvědoměním. nejdůležitější je nechtít nic. poprvý je moje deziluze venku, ne vevnitř.

minulej rok byl nádražní a v oddělení nálezů a ztrát se jelo od rána do večera. získala jsem dlouhý, horký léto, moře a pohled na stoupající plachty. obrovskou část sebe, lidi, schopnost cítit a schopnost necítit. taky skok do prázdna těsně předtím, než jsem zjistila, že nemám záchrannou síť. a místo, kam jsem si zvykla chodit po práci na jednu indian pale ale a číst a pracovat a hrát lodě na baru.

ztratila jsem eggnoise (pro urážku starostovy nohy), spoustu pocitů, schopnost nevidět budoucnost (mám pocit, že to není hra, což je nejlepší způsob, jak se zranit), schopnost nebudit se ráno s hudbou v hlavě (aktuálně the cure: lovesong).

a místo, kam jsem si zvykla chodit po práci na jednu indian pale ale a číst a pracovat a hrát lodě na baru.

ale co, koukám před sebe.

last day of summer

2011-11-25T11:00:00.002+01:00

never felt so bad

psáno 6. října. (poslední dobou hodně poslouchám cure. poslední dobou začínám mít strach ze svých predikcí.)

poslední dobou často sjíždím jedním ze tří směrů dolů do vršo. poslední dobou se bojím, že neumím být ničí. poslední dobou bylo hodně teplejch dní a nocí a hodně vína. poslední dobou vím, že to skončí a že to nebude dobrý. poslední dobou se vyhrocuje představa toho, co chci a odlučuje se čím dál od reality. poslední dobou roste měsíc. poslední dobou mi chybí moře. poslední dobou často přemýšlím o přirozenosti a o tom jestli je lepší být stejný jako někdo nebo se doplňovat. poslední dobou tančím v duchu na hrobech svých nepřátel. poslední dobou potřebuju letět, pustit se, zmizet a zpřetrhat vazby. poslední dobou nemám čas na nic, zejména pak na rodinu, práci, kočky a sebe, a to kvůli iluzi, o který vím, že přejde. poslední dobou ztrácím víru. poslední dobou žiju tak hekticky, ze zapomínám vlastní jméno. poslední dobou nebrečím. poslední dobou neexistuju spojitě, ale navzorkovaně, trhaně, v okamžicích, extrovertní a introvertní. poslední dobou nemám dojem, ze bych pila nějak moc. poslední dobou jsem zažila strašně moc štěstí a je čas zaplatit zimou.

2011-11-25T10:51:00.003+01:00

už měsíc anebo ještě dýl je nad prahou pořád mlha. začínám si připadat stejně neurčitě a nedefinovaně, stejnym způsobem se mi do hlavy plíží neuchopitelná nálada, která je skoro neviditelná až do okamžiku, kdy nevidíte na krok. tý mlhavý noci, kdy jsem šla pěšky z buďárny domů a podél cesty nacházela komiksy a připadala si jak na konci světa se zatím ještě nevyrovnala jiná.

mlha už není nic neobvyklýho. už jsme si zvykli.

robotizace. myslím na tisíc věcí a promýšlím tisíc věcí a ve chvílích mezi tím promýšlím jinej tisíc věcí, piju kafe a zírám do mlhy. vlastně mi to vyhovuje. nemám čas přemýšlet o věcech, o kterejch stejně přemýšlet nechci. stále větší oblast mozku obsazuje práce, logika a neemotivnost. programově.

obtiskávání. zjistila jsem, že když si během rozhovoru kreslím náhodný obrazce, při pohledu na ně si dokážu vybavit většinu rozhovory. uzamčeno ve spirálách a vzorech.

optimismus. ve dvou podobách - vír novejch událostí pracovních a obecnej pocit, jak nám to pěkně všechno jde - a takovej osobní. možná mám jen kočky, ale ty náklonnost předstírat neuměj. a navíc předou v noci a maj svoje místa v posteli - a co začlo být chladno, sch se snaží zavrtávat pod peřinu.

víkend. přede mnou. budu spát.

hrozně vážný text o skalách, slunci a moři

2011-09-18T19:54:00.002+02:00

psáno jedný chorvatský noci: nakonec vždycyky padne samet. barvy dne jsou azur, žluť a ta barva, kterou voní borovicový jehličí drcený pod nohama. a ta prudce bílá lodní a plachetní, ta barva, co se na ni skoro nedá dívat. odstíny moře, odstíny modře. jsou zátoky, kde nefouká a kde podle pravidel strmosti břehu pod prudkou skálou najdeme prudký dno. mušle jsou sem tam záblesky na dně, nadechnout se a na několik prudkých temp zjistit, že i teď se jen zablesklo. na lepší časy. noc. den. noc voní mandarinkou, ve dne mám ve dlaních slunce, kdybych měla vydestilovat den, bude to pomerančová šťáva na bílým talíři, smíchaná s hořkou slaností moře. kdyby bylo ještě léto, jiný než pohádka teplejch - jak moc - nocí s vínem. kdyby se doma prudce a bezvýhradně neblížil podzim. jak to bylo? únor je úmorný. březen bezvýchodný. a tím vším je nutno si projít. ale léto není. a já ztrácím kontrolu nad nekontrolovaným letem létem.

psáno po návratu (pohled na hodiny hlásil 4:48): jaký je
- po dlouhý době v dálce poprvé vidět moře (jednou jen zaslechneš křik racků na mělčině)
- poprvý kormidlovat loď a odhadovat, jak se postavit k větru
- uhánět s větrem o závod a sluncem lesknoucím se ve vlnách
- stát na nakloněný palubě a vědět, že není nic než tady a teď
- spát na palubě tak, aby člověk nespadl do vody, se šplouchajícím mořem pod uchem
- potkat daleko od civilizace černobílou kočku, která se po skalách vydala na nás podívat a povídat si s ní
- krmit rybičky chlebem
- číst a číst
- otlačit si vzoreček paluby do kůže-
- snídat chorvatskej cider, čerstvej chleba a sýr
- otevírat sem tam v noci oči a sledovat kam se posunul měsíc
- vidět barvy úsvitu
- pít chorvatský víno, který chutná tolik jinak, než to naše a vést nekončící debaty
- plavat v černý vodě a pozorovat hvězdy z moře
- fotit střelce
- vidět tak děsně hustej bolid
- sedět dlouho do noci čistě ve světle měsíce
- nasávat slunce do každýho póru, aby se dal přežít aspoň kousek zimy
- shodnout se, že falešný antares je skutečný antares

psáno dneska: v trénovaným úsilí přenést se přes konec dovolený jsem zase o něco pokročila. dost tomu pomáhá ten podzim, déšť a kaštany a ořechy, nikdo by mi teď nedokázal, že něco jako léto vůbec existuje. ale co, za rok.

let's take subspace

2011-08-23T22:32:00.003+02:00

ošklivý měsíc na půl cesty mezi červencem a zářím vyvolal iluzi léta.

v rámci nově naběhnutýho procesu nepřemýšlení jen lehce načrtnu současnou ev, která je vodní (protože je rak): plave tam, kde by se mohla topit, pluje létem, připadá si jako ryba ve vodě a pěstuje optimismus jako bylinky za oknem. myslí pozitivně, protože pozitivně myslícím se dějou pozitivní věci, hodně tancuje, hodně se směje, hodně málo večerů tráví doma. a pro tuhle dobu klíčový je to, že se nebojí podzimu. poslední dobou se vůbec málo bojí. taková je.

moc si přeju, aby jí to vydrželo. protože to je v ní a v nikom jiným.

rozstřípčit se

2011-07-21T22:09:00.005+02:00

čím tenčí plátek salámu si ukrojíte, tím větší z něj máte radost. (filozoficky: tím blíž jste esenciální chuti jednotlivých molekul. sobecky: víc kousků.)

radost, jako když čas od času použijete středník.

pojmenovaná a pojmenovávací. k čemu jinýmu jsou slova, než otesat hrubou podobu na jemný křivky toho, co jsme? (toho, co chceme být?)

některý večery si přijdu strašně krásná. některý večery strhnou moje myšlenky do jedný řeky. jak se definovat? jak se vymezit? na stěnu lepím pohledy, ale už ne plakáty, protože to by znamenalo přiznat, že tu zůstanu dýl, než chci.

jenom idiot si pustí na hlavu horkou vodu. jenom idiot si pustí disk na nohu; jestli jsou data v pořádku, nehodlám zkoumat právě teď.

a občas/často se definuju hudbou - jako teď, kdy si musím pustit zeď pevně vystavěnou z toho, kolik slov znám, kdy poslouchám hudbu, kterou znám. tou, která má paměť. jako flunk a slunce padající za chorvatský kopec. jako když si dneska vyberu all that you can't leave behind a poskakuju deštěm. jako když houkám na celou metrostanici.

a náhodou. náhodou jsou tady soukromý bouřky.

summer of '11

2011-07-17T23:59:00.007+02:00

nio mi dala k narozeninám knihu, která se čte těžko a lehko zároveň. zimní krypta, vychutnávám si každý slovní spojení, každá hluboce znějící věta mi tančí na jazyku. s lehkostí, s jakou plyne tohle léto. s tíhou, kterou s sebou uvědomění lehkosti nese.

hlad je nejlepší kuchař. náhoda je nejlepší terapie. vstříc slunci na západě se k. vyzpovídám z mnoha věcí. líbí se mi, že umíš pojmenovat svoje motivace, řekne, škoda, že to k ničemu není.

není. není? vyzpovídám se z mnoha věcí. pojmenuju mnoho věcí a mohla bych mluvit celou noc.

a léto letí, prší a blíží se takovej ten kritickej zlom, polovina července, kdy člověk s děsivou jistotou ví, že už se to zlomilo. dávám si dávky slunce, řeku, která uteče stokrát rychleji než voda ve vltavě a víkend se ženami, a večer hraje oblíbená kapela a já povídám, obnovuju kontakty, mhouřím oči vstříc slunci, dostanu pivo, pusu na tvář i lichotku. hezky tančíš, no ano, i já jsem schopná tancovat jako skorojediná na tý lajně mezi publikem a kapelou a harmonikářský tóny znějí cikánsky a já tančím letní nocí až se najednou zbrocená neklidnýma snama vzbudím ve sluncem zalitý posteli. a k. mě veze domů a pak pokračujeme a když jdu domů, tak mi prší na guláš.

zvláštní pocit naděje, kterej mám, nevím jestli je vlastně danej tím, že jsou věci tak jak jsou, tak jak budou anebo prostě tím že nemůžou bejt jinak, mi nedovoluje propadnout zoufalství, aspoň do prvního příštího kapitána.

vůbec je tohle léto rozevléto a v různejch místech a časech se ukotvuju a pouštím zároveň, jako když sbíhám vyšehrad v bouřce, jako když v polospánku nad stanem přejdou tři řady buřin, jako když za večer zazpívám tolik písniček (tejden zpátky), že mi je můj osobní generátor hudby pouští ještě dlouho potom, jako když zmámená vodou a mojitem a sluncem v soukromým rytmu zabírám pádlem, jako když utíkám z blíže neurčených důvodů z práce, jako když mě každou noc překvapí, jak dlouho je světlo.

chtěla bych se vypsat z toho, jak mi léto rozechvívá srdce, ale hodlám se nechat ukolébat dvěma nejhezčíma tónama na světě, předoucíma kocourama a jemnou kapkovou symfonií na okně.

maybe someday's come

2011-07-08T22:23:00.011+02:00

dva měsíce od posledního psaní tady, měsíc od státnic, nula dní ode dneška. čas letí, stejně jako nikdy se nezastaví.

zítra mizím na čtyři dny do útrob šumavy, vodáckých kempů a agrometalu. začíná mě bolet ruka a nutně potřebuju odpočívat mimo počítače. tož tak. spolu se stoupající asociálností jsem zvědavá, jak dopadne akce, na kterém zběžně znám dva lidi - ale hádám, že dobře, protože vždycky můžeme zdrbnout dragon age 2.

včera jsme s dee ležely na písku na špičce ostrova a pily červený. pak přišel koncert, š. a mnoho zeleného listí a najednou byla půlnoc. jistě má pohled do korun stromů s horriblovským on the rise svoje kouzlo, pokud se ovšem někdo já pod vlivem nerozhodne zpívat. zejména pak v přítomnosti někoho, kdo má kapelu. zoe, potřebuju tě.

ze světa okolo jdou různý zprávy a nic nedává smysl. tak se aspoň hlásím z centra entropie.

if then else

2011-05-08T22:18:00.013+02:00

zaprášený ruce mám a špínu za nehtama a otvírám si frisco.

teď je totiž ta správná chvíle, 5 dní před odevzdáním dp se prokrastinuje dobře. panika vyčkává v koutku. a když napíšu, že právě teď spustilo nothing's impossible od dm, budete mi to věřit, žejo.

zorganizovala jsem si skříňku a v organizačním záchvatu probrala pohledy, co jsem dostávala před 8+ lety. a pad na mě smutek po těch dávnejch dobách, po těch lidech, s kterejma jsme se odcizili nikoliv mojí vinou.

mám spálený ramena a jsem chaotik. vypadávaj na mě věci ze všech koutů. v tanku, kterej dostaly kočky k vánocům jsem našla dlouho postrádanej obal na tiskárnu, z plechový krabičky vypadly milovaný náušnice z antalye, který jsem rozhodně nehledala. kdybych je hledala, tak je nenajdu. a ty bys chtěla být normální? ptaj se mě lidi. jsem chaotik. mám každej talíř jinej a když přijdu opilá domů, věším náušnice na okraje nádob. strašně ráda ten svůj chaos organizuju a jsem na něj hrdá. kdyby to někoho zajímalo, tak ho tady ráda provedu. tenhle pohled - když ho odklopíš, můžeš si přečíst zprávu (bsk and lu, sziget 2008). ve skříňce s kořením mám pohled s kořením z maroka. tohle je potrhanej a slepenej plakát ze starý pekárny, podepsanej eggnoise.

jsem chaotik. když jsem se sem nastěhovala, vytahala jsem ze skříně v předsíni ošklivý komunistický háky na oblečení. pak jsem tam našroubovala svoje, ale mikiny a tašky visej na klikách (mám jich 7). nábytek se sem odmítá vejít. kočky si otevíraj skříně a bydlej v nich. nejkrásnější kávovej stolek zoufale překáží. ze skleněný skříňky je skříňka na chlast. všehochuť. všude se válej předměty a bizarně vyvolávaj dojem, že to tak má bejt. plavat jsem nebyla přes měsíc, když si večer řeknu, že ráno půjdu, tak se celou noc budím. v diplomkový křeči si užívám večírky. zaháním úspěšně nechtěný vzpomínky. cpu prášky do černýho kocoura.

moc nebrečím, akorát nedávno, když to vypadalo, že zprávy budou blbý. příští víkend je ve žďáru pouť. loni byla zima a b. mě fotila s neonovou palmou. v lednu jsem si cestou tam roztrhla džíny. koleno mám pomlácený ještě teď a džíny nosím furt, protože se mi ta díra líbí.

plánuju tetování, ale ještě jsem pořád nepřišla na to, jak má vypadat. má bejt totiž strašně jednoduchý a zároveň originální a to je problém. a navíc na něj mám čas vždycky jednou za 4 měsíce, po krvi, abych měla co nejmenší pauzu.

v létě chci jet akorát na loď. dovolenou sežere škola a peníze sežere tajnej nejlepší na světě projekt. mám n gelů do koupele, protože si mezi nima ráda vybírám. v koupelně visí můj akt, tabulka interakcí, fotka krakonoše (piva) a značka londýnskýho metra s nápisem mind the gap.

a stejně mě překvapuje, jak ty starý věci fungujou. furt stejně, furt nostalgicky. on an island je pořád ještě internetová kavárna v dahabu.

dlouho jsem nebyla v brně. ještě chvíli a budu v londýně častějc. nečekala jsem (jako každej rok) že přijde jaro a ono přišlo (jako každej rok). před barákem zase voněj šeříky. jen ty běžící měsíce mě děsí, and then someday you find, ten years have got behind you, noone told you when to run a tak běžím taky, respektive poskakuju na startovní čáře, protože jestli bude tenhle projekt škola konečně za mnou, čeká mě už jen růžová budoucnost plná vlajících šatů, vejletů, ledově chladnejch plzní na zahrádkách, zírání do slunce a samozřejmě kariéra v budoucí nejlepší český indie gamedesignový formě.

stabilizovaná. nedělá mi problém cítit se dobře. vzít si sluchátka a cestou na bowling si zpívat. přestože nekonzumuju až tak velký množství drog, mám pocit, že se poslední dobou furt směju až moc. (no, a ty bys chtěla být normální?) a paradoxně je hodně moc legrace v práci, což je dobře. no nic. tejden bude dlouhej jak tejden před výplatou, neboť je nejen před výplatou, ale taky dopisovací a finišovací.

if then else. nějak bylo, nějak bude. a ne, nemůžu si koupit víno, který na etiketě nemá za tečkou mezeru.

únorně

2011-01-27T23:03:00.001+01:00

francouzština se prej napodruhý učí líp. musím to zkusit.

anouk říká, že mám víc psát, ale já bych se raději hrabala v minulosti, která se nějak vrší - starý poznámky roztroušený všude možně, málokdy s nějakým nadčasovým významem (i always fall in love for a reason. but it never makes sense. - 28.10.2008) - vyházený plakáty (ach ano, sweet 16) - starý moleskiny a jiný notepady, který pročítám.

hromady keců a bezúčelnosti, mimo jiný.

dívám se na: darii, čtu: asi milion věcí najednou, jako vždycky, poslouchám: poslední dobou hlavně ženy. a fotím neděle. a plavu. (a bude jaro, ach.)

finished

2011-01-05T08:31:00.001+01:00

365

2o11

2011-01-04T22:02:00.002+01:00

arkádový dveře bez fotobuňky se přede mnou samy otevřou, ale jinak má tenhle rok šanci na to bejt docela normální.

a první pondělí v roce má smíšený signály: výtah čeká na patře, ale cestou zjistím, že jsem si vzala obráceně triko.

soh...

2011-01-02T22:16:00.000+01:00

mít dovolenou a být doma doesn't match. roste lenost, vyspávání, hraní her a pocit provinilosti "jestli já bych neměla dělat něco užitečnýho".

chtěla bych bejt jako b., která se pořád směje a svý pochybnosti si nechává pro sebe. je to hrozně osvěžující. r. dělá hodně let na klinice s nedonošenejma dětma. včera se nás po xtým drinku ptala, jestli to náhodou není zbytečný. jestli se do toho nedává příliš peněz, který pak někde jinde chyběj. b. by určitě neměla cestou domu slzy v očích, jako moje poslední dobou přecitlivělý já.

(na druhou stranu existuje i moje extrovertní já, který komunikuje s lidma v nočních tramvajích a poslední dobou se čím dál tím míň bojí mluvit. i když občas má problém se vymáčknout.)

doběhlo mi 365. v novým roce chci dofotit metro, konečně nafotit anouk.věci a určitě zopakovat 94 days of summer. a fotit víc na film.

a když jsme u toho metra, slibuju si míň rozmazanejch návratů domů. ony jsou poslední dobou takový příliš lítostivý.

boxing shadows in my sleep

2010-12-19T17:39:00.005+01:00

ve vlaku jsou lidi slušně oblečený, jen já mám roztrhaný legíny, přes ně brufenový síťovaný punčocháče, brufenový boty, brufenovej kabát, padoušskej šátek a klobouk po dědovi. a to mi bude sedmadvacet. jsem posedlá hrou na detaily. šátek a sukně jsou stejně pruhovaný a náušnice - brufenový zavírací špendlíky. mám pocit, že něco zaháním.

možná zimu. za oknem je zima.

i can't believe what god has done
he took the heat out of the sun
and now it seems the world
is growing colder

zima je všude.

na jednom konci země mi zlý kocour macho poškrábe ruku. bolí to ještě o dva dny pozdějc. na druhým konci země otáčím knoflíkem topení a sleduju, jak často sch kýchá a jestli to není moc. na druhým konci planeta je jedna kočka, kterou jsem krmila v jednom skoroterasovým bytě v centru prahy, vážně nemocná. (ta druhá umřela, už to je víc než rok. kočky by neměly umírat.)

ztrácím prostory. v tomhle bytě už bydlí někdo jinej (výhled na prahu, knihovna, večírky), stejně jako v bytě v brně, kam jsem jezdila šest let pít, postávat na balkonu uprostřed zimy, vařit při svíčkách, krást mlíko do kafe. stejně jako byt ve vršovicích.

zaječí úmysly. ticho a samota. zase bude tát. zase se zlomí rok. zase se prodloužej dny. (paralyzovaná tmou a zimou.)

simplicité

2010-12-14T22:02:00.003+01:00

la simplicité est la propriété, la condition ou la qualité d'être simple et non-combiné.

život spočívá v drobnejch radostech, medituju nad krájením mature red chedar a naléváním red wine. částečně je to vlivem s elegancí ježka, částečně počasím.

přivírám oči proti větru, kterej tady na větrný hůrce nikdy foukat nepřestane a dneska mě šlehá vločkama a já klopýtám - měsíční krajinou sněhu a stop - zúženým zorným polem - a sama sebou. hibernuju a počítám kroky do tepla.

drobný radosti. dítě ve mně, který ještě ráno upadlo před vchodem do metra, zkouší, jak to klouže.

klouže to klouže to na klouženkové dráze.

a tou náladou posledních dnů, tou zimou, touhou po osamělým venkově, tichu, ohni v krbu, stádu ovcí, kočce na klíně, knize (a nikdy jsem nebyla skromná) a skleničce vína. touhou po nezávislosti na okolním světě, touhou po nezávislosti na rolích.

drobný otázky. proč vlak v 21:42 má první dva vagony úplně plný? jak se to stalo? pustím si dire straits a na straně 145 v ježkovi je najdu. proč? (hudba je vůbec kapitola sama pro sebe.)

drobný lásky. schrödinger se v noci tulí a přede. (ráno ti udělám kafe a když pootevřeš oči, řeknu ti, že je venku zima a sněží. mateřskost toho gesta mě děsí.) a jsem oklikou na začátku, u těch drobnejch radostí, u kterejch člověk nikdy neví, jestli nejsou tou svojí jednoduchou krásou vlastně jeden velkej patos. (nejsou.)

anebo mám jen období rovnání, škatulkování a kategorizování a chtěla bych všechny kousky sýra stejně velký.

drobný radosti (psáno v pátek)

2010-10-29T23:24:00.004+02:00

dám si na hlavu všechny čepice a budu se fotit.

výjimečně zmizím ze synkáče neposledním autobusem. vnímám. jasná hvězda nad arkádama (ano, je to jupiter), mám novou pruhovanou čepici a přímo před domem je úplně žlutej strom. teda on má jen úplně žlutý listí, ale chápete, jak to myslím.

let's go outside. all is happening outside.

v posledním tejdnu se několikrát obrátí všechno. nesejde na mně, já můžu jen držet krok. neztratit se. nenechat se oškubat větrem a zmást klamně teplym počasím.

já tenhle telefonát čekám pořád, řeknu u kuchyňskýho stolu v domě rodinným a obrátím do sebe 75% rum, abych přestala brečet. funguje to. ale přestože chytám krok, uvědomuju si, jak moc jsem tenhle běh za sebou ještě potrvá. možná se to krátí.

6× malý pivo, dělám čárky, a když se odklepu (zima fyi) domů, jsou tu oba a já jsem tak strašně happy, že tu jsou, že se sch zase v noci přitulí, moje ňuňu, že bude lilek spát v nohách postele, a že mi to takhle možná stačí.

and if i show you my dark side
will you still hold me tonight
and if i open my heart to you
and show you my weak side
what would you do
would you sell your story to rolling stone
would you take the children away
and leave me alone
and smile in reassurance
as you whisper down the phone
would you send me packing
or would you take me home

hlavou dolů. já a kocouři si pustíme něco na notesu. a zima zůstane outside.

oh the last day of summer never felt so cold

2010-10-09T23:04:00.002+02:00

tady a teď nedávám.

na kavalírce plane babí léto a já skládám blbý básničky.

já jsem prostě vždycky o moc kroků napřed. nevidím to co je, koukám, co může být. - mně to přijde jako lepší model než mám já. - mně to přijde jako průser.

babí léto. čistá hlava. nedostatek čehokoliv.

je nám líto, ale nemůžeme zprávu doručit, telefonní číslo v síti vodafone neexistuje.

jsem ztracená ve vztazích lidí kolem sebe. píšu míň a míň. dioptrie růžových brýlí ve švanďáku. ve svý lajně čisthlavosti si povolím dvě deci červenýho. v lokalbloku sedím a zároveň tancuju, nějaký sebevědomí mě dohání až ve chvíli, kdy mám pocit, že je to zbytečný.

tady a teď není. jsem furt deset let v budoucnosti a v každým okamžiku minulosti. furt. project manhattan.

psala bych. spala bych. snad příště, dřív.

spadaný jablka, vlašský ořechy

2010-08-25T20:25:00.002+02:00

spálená zem

je to ve vzduchu a pořád fouká.

ráno se vzbudím a mám jen jednu kočku. rozespalost (melatonin se nemá brát na chlast) mě nenechá panikařit, stav otupělosti mi vydrží po celou pátrací akci, kdy si nedávám naději a snažím se nemyslet na hladový bezdomovce, nenechavý čévéčka a jinou havěť. teprv ve chvíli, kdy se vydám věšet leták a z prvního patra se ozve hlasitý táhlý mňoukání, teprv když tu blbou explorerskou kočku vytáhnu z pod bedny a zavřu se s ní ve výtahu, se úlevně rozbrečím.

když fotím další fotku do projektu, dojde mi, že si díky němu budu pamatovat každej den. snad je to dobře. zůstanou vzpomínky na všechno možný. ne na pořád dokola omýlaný otázky bez odpovědí. kdysi mi jeden takovej řekl, že, ani nevím, jestli jsem to sem psala, cituju, "ze mě září zvláštní zápal zjišťovat proč lidi dělají to, co dělají". tehdy to byla lichotka velká, i když nic kolem ní nebylo worth it. dneska se dozvídám, že tohle je přesně důvod, proč si o mně lidi myslí, že jsem divná, a to nikoliv v tom dobrým slova smyslu, ve kterým si že jsem divná myslím já.

a vařím po nocích a mám zajímavý plány. a jedu do londýna a možná do granady a taky někam dál. a tak.

šedesátej čtvrtej den léta

2010-08-23T19:06:00.007+02:00

ve třetím obchodě s knihama konečně najdu sebedrás. do tý chvíle pochybuju, jestli vůbec existuje. vytáhnu isic a dostanu slevu, na kterou nemám nárok, ale student ještě jsem, ještě 11 dní a pak rozhodne náhoda. anebo taky ne.

v tu chvíli začnu vystupovat z dopravních prostředků na poslední chvíli, protože začnu vzpomínat co kdy a proč já v těch stejnejch měsících, ostatně že jsou data ošemetný, víme s dew už dávno. a že rok 2008 byl na osudový setkání bohatej.

tohle je přesně to, co teď nesmím dělat, protože musím dělat jiný věci, který produkujou peníze nebo tituly (povíme si za těch 11 dní, a 11 vůbec není pěkný číslo, takže z toho nemám dobrej pocit ani omylem). myslet. vzpomínat. cestou z oběda prší a ulice sálá, zpomalím a říkám si, že ještě kousek léta; když vyjdu teď navečer z arkád, fouká vítr a napravo je obrovskej mrak, a ten vítr fouká tak nějak divně a černý letní šatičky najednou nejsou úplně vhodný a já vím, že je zase podzim, a že za chvilku budem na zahrádky chodit v kabátech.

a v předsíni trhaj kocouři na cucky moji tašku s učením a když jim jdu vynadat, tváří se nevinně jako vždycky.

vlastně se nic nezměnilo. zatím jsem furt v bodě, kdy nic nevím. a to je dobře.

2010-07-31T03:37:00.006+02:00

pravda je tam venku. to co hledáme nakonec nikdy není to co chceme. jakmile dojde na lámání chleba, projeví se mantinely.

mám kruhy pod očima. je to trvalej stav. setrvalý tlak, okluzní fronta, níže.

dvanáctiletá whisky. lidi co mě můžou číst a lidi co mě nikdy nečetli.

chci toho tolik. umět francouzsky, umět rusky, umět zpívat,. dopsat diplomku, někam odjet, umět si vychutnat každou chviličku.

být cyničtější. být mladší a míň cynická. kdyby mě chtěl někdo náhodou zachraňovat, nechat se nechat.

písničky lžou. ale jen úplně malinko.

non, rien de rien

non, je ne regrette rien

ghost town

2010-06-21T22:57:00.005+02:00

praha má poslední dobou divný patvary. projíždění nuslema a vršovicema mě přibíjí k zemi, těžknou mi nohy, proplouvání minulostí je těžký, zejména když se opakuje ráno co ráno. mám těžký nohy.

cestou do vršo na poštu se radši ani nepodívám tím směrem, i tak je hutnost známejch pohledů a kroků zničující a radši zmizím spodem.

těžký nohy a velký sluchátka a duchy vidím, ghosttowns minulejch bydlení, sněhy versus léta. a zřetelný postavy, který vidět nechci.

tohle divný, ospalý a studený léto je divný, ospalý a studený. dostaly mě vzpomínky na starý vody, na roky 2003, 2004, který jsou tak dávný, a kolem se všechno mění, všichni se mění a usazujou, všichni, jenom já ne.

semtam

2010-06-07T21:37:00.008+02:00

žiju v semtam světě. semtam pivo, semtam oběd s někým milým, semtam se mi podaří se vyspat. semtam drobný, nekoncepční radosti. semtam divný vzpomínky na loni.

pivoňky. pivovoňky. dostala jsem kytici a voní po bytě. dostala jsem rostlinu-avokádu, a moji péči zatím snáší. dostala jsem truhlík s bylinkama a kromě bazalky jsem hned zapomněla, která je která.

dostala jsem knihu, kterou jsem uhodla ještě před rozbalením.

a najednou je léto. zednenaden. teď. zbytečný léto v sedmým patře bez balkonu. zbytečný léto bez auta a volna a odpolední na hostivaři.

tyhle jednou-za-14-dní sezení jsou dobrý hlavně k tomu, abych se strnulou gestikulací popsala něco, co vzápětí zhodnotím jako "tohle stejně řeší všichni". ale k čemu to je, když to sama vyřešit nedokážu. ale gestikulace mi jdou a jde mi zdánlivě neřešit nic, vytvářím si nicneřešící bublinu, ve který pluju světem. možná mě utlumila ta zima. vnímám jen akáty.

vnímám jen hudbu. v době, kdy jsem v práci neměla sluchátka, se mi neustále generovala v hlavě. mám na to zvláštní systémy.

pivoňky pivoní. slunce mě ráno budí, poslouchám fever ray a doufám, že ty věci, který se mi usídlily v hlavě, a který monotónně opakujou, že něco mohlo bejt jinak, jednou zmizí.

květen - na počasí kretén

2010-05-19T22:23:00.004+02:00

tak jo, dneska si nebudu pouštět nahlas cohena a falešně zpívat. taky nevypiju litr vína a nebudu mluvit, protože není ke komu. vypiju vína jenom skleničku, pustím si flunk a nebudu přemýšlet.

začala jsem pracovat, pro ty, kdo to ještě neví. práce je fajn, ani se mi nechce věřit, že moje nedělňátkovství, ťukťukťuk, funguje. po dvou týdnech stále nevím o ničem špatným, pokud ovšem samozřejmě přežiju zkušebku. zvykám si na pravidelnost, já, která jsem takový věci vždycky odmítala. snad kočky vydrží bývat samy doma. zvládám i sociální realizování se a pak chodím domů veselá a zpěvná, otrhávám šeříky a říkám si, jak jsem vlastně, ehm, šťastná. to slovo nemám ráda, a vyslovit ho mám furt dojem může přivolat průser. pověrčivá pesimistka. a tak ho jen šeptám. jen když se opiju, jinak jsem prostě spokojená. ale setkání z lidma mě činěj šťastnou a plánuju a pro jistotu se snažím pít jen o víkendech - moje pracovní devíza je hlasitě zívat, pořád.

naposled jsem psala, když bylo ještě teplo - nevím, jestli mě víc ubíjí zima nebo jedno šedivý ráno za druhým.

a to je konec postu o ničem.

movements

2010-05-03T19:25:00.003+02:00

movement je můj oblíbenej tag na flickru pro rozmazaný fotky. here i am.

zvláštní, jak se věci dějou, když je člověk nečeká. jak se dějou, když se nechá nést.

salome - netačni nechceš-li, salome - hosté už odešli - noc je deštivá. před domem rostou mokrý šeříky a já je trhám a prší na mě z nich voda.

pomíjivost. turn the page.

zase jednou mi docházej věci. sedím na schodech světozoru se třetí sklenkou vína a deepriver, které nosím ovoce a sýry podle vzoru all for the bride. a pak jdu deštivou nocí a trhám šeříky. nechtěla bych v tý době žít. nevím, jestli bych obstála. vytáhla mě na zítra se bude a já jsem málem zašlápla havla. a odpustím si všechny možný patosy. you pretend it doesn't bother you. spolu s čtením gottlandu chápu. a taky nechápu nic.

pravda hraje roli jen pro toho, kdo ji chce slyšet.

na muzeu se roztrhneme každá do svýho metra, pošleme si pusu, a já kmitám metrem domů. na pankráci visí u eskalátorů plakát ksčm; koutkem oka chytím třešeň (předtím jsme jedly melouny, jahody, pomeranče a hrozny) a udělá se mi doslova špatně. jakkoliv chápu, teď chápu víc. a u šeříků před domem si kryla začnu zpívat nahlas. automaticky.

a moje prateta, ta, v jejímž bytě bydlím, ta, která má stejný jméno, takže jsem nemusela měnit štítek na schránce ani zvonku, byla zapřísáhlá komunistka.

malá holka

2010-04-18T21:38:00.002+02:00

budou čarodějnice. lesy jsou temný a plný ohňů. a lákaj. dlouhý sukně, bosý nohy, voňavá tráva.

malá holka, co by chtěla bejt konzistentní. co by chtěla všechno zlo černý a všechno dobro bílý. napatlat emoce barvama a podle toho s nima jednat. vydat se do temnoty a ukrást si kus světla. vždycky to jde o něco hůř než předtím. koncepce klamavejch okoukanejch vzorů. jsem normální. jsem průhledná.

v hranicích svýho světa. se svejma pravidlama, se svojí logikou, se svojí touhou po pravdě. v mým světě to funguje.

venku jsou ty temný lesy. lidi, co říkaj pravej opak toho, co si myslej. lidi, co lžou sami sobě a jednou se jim to vymstí.

přiznat si pochybnosti je lepší než si lhát.

ve snu rodím a zajímalo by mě, jestli to tak bude už pořád. do kulatý díry nejde nacpat hvězdička a takhle je to se vším, konkretizuju se a vytvářím ty přesný tvary, který musej zapadat.

podruhý

2010-04-09T23:10:00.004+02:00

už jsem tu dlouho neměla žádnou návštěvu, napadne mě, když v čepici a slunečních brejlích opouštím byt a jedu na zoinu sushi party. naivně se tak maskuju před sousedkou, která má ty dva blbý minipsy a která mě pořád tahá na kafe - a já furt nechci.

návštěvy se samozřejmě okamžitě rozmnoží, v neděli u mě spí rjh, včera u mě vytuhla opilá dew (láskyplně jsem ji přikryla vlastní dekou a odebrala se pod polorozpadlou druhou vlastní deku) a dneska mě vínem poctila zoe. ostatně oslavila jsem půl roku bydlení tady a nemyslím si, že by kdokoliv v baráku měl živější sociální život než já. akorát lituju svoje návštěvy, protože kocouři zřejmě považujou osoby spící na pohovce za impuls k dělání ještě většího bordelu než obvykle. zajímavý je, že nejnevyspalejší jsem pak stejně já.

noční i. p. je místo kuřecích křídel, střízlivá i opile se hihňavá tam vždycky kupuju minimálně dvě - noční potrava nočních živlů.

pořídila jsem si kus zdi, kam píšu přání a potřeby. zatím tam je: nabarvit sukni, zaplatit ivě ($), objednat se ke katce ($) a koupit si námořnický šaty a baret. přidám opakovat si choreografie - abych nebyla co pátek za největší lamu a chodit na zumbu. na kterou nechodím, protože jezdím s pseudocelebritama na sever a pak s nima a kusem kachny řeším vesmíry a vůbec, což je soukromý peklo nás odtažitejch pozorovatelů.

a btw, český středohoří je strašně divný. divný zelený kopce vulkanický. žaslá duše žasne. asi se tam někdy vydám.

mám byt plnej žárovek.

mám přestavěnej pokoj (nevědomky jsem využila faktu že slunce sice svítí směrem monitor, ale ve chvíli, kdy je tak vysoko, že nedosvítí) a po levici mám knihovnu. je to pracovnovitý.

vstávám kolem devátý. denně a dobrovolně.

dostala jsem od táty kšandy a nio mi je závidí.

:m: mi velkoryse zapůjčil reflektor a černý plátno, obojí jsem pro projekt využila přesně jednou.

se zoe máme stejnej vkus na vůně - fialová aviváž a šeříkovej parfém od yves rocher. ve stejnou dobu jíme ryby a kupujem si stejný šampóny. bavíme se typicky žensky - prohlížíme si svatební šaty.

zítra je stá fotka. mám plán se zrcadlem pod vodou, ale kdo ví jak to dopadne. dneska jsem si koupila malinovej džem a umělecky jsem si ho napatlala na obličej. taky jsem namalovala oči, na což jsem si při focení samozřejmě nevzpomněla. mno.

ideální muž má gramofon

2010-04-09T13:13:00.002+02:00

včera jsem byla něco jako běhat. napsala jsem si seznam ulic, kde budu kam odbočovat, a vydala jsem se na sraz s dew do bráníka. hned na první odbočce jsem zatočila blbě, takže jsem si prohlídla podolí. nadávala jsem, protože trend dávat na rohy ulic cedule s názvama se v podolí očividně moc neuchytil. nadávala jsem, protože jsem šlápla do louže, když jsem se snažila pustit si další album. na playing the angel se běhá dobře. nadávala jsem, protože když mi přišla zpráva na gtalk, tak mi začala hrát nějaká hudba. musela jsem se odhlásit. nadávala jsem na fup. maminky kolem ze mě musely mít radost. mno. ale bylo jaro a vonělo to a nakonec jsem došla/doběhla tam, kam jsem měla, dala tři dvanáctky, snědla marinovanou krkovičku, a odsud dál je to poněkud nejasný. víno, malinovice, fotky z itálie, cestovatelský touhy. pojedem do říma a bude to super. kočky. a tak. jaro!

chtěla jsem se prohrabat v mobilu a podělit se o hluboký myšlenky, co si tam ukládám v pozdních nočních hodinách, ale moc jsem toho nenašla. jenom já myslím že kdybysme tu blanku pozvali, tak by možná i přišla, co jsem vyslechla jsem si na hradčanský a už twítovala. to bylo zase jiný jaro. nějaký zhulený poznámky ze stejnýho večera.

chtěla jsem se divit, že mám hlad, ale ono je už docela čas na to mít hlad.

to live in the house that is haunted

2010-03-26T00:22:00.003+01:00

spálenej benzín (*fave), o kus dál voňavá tráva. moje unavený bolavý nohy klapou po chodníku, ale zima jim není. není to roztátej sníh, předjaří, taková ta nadějná vůně, ne, tohle je čirý léto, pokud se v březnu může něco takovýho vyskytnout. ne, tohle je regulérní skoroléto, skorobosý nohy, hudba v hlavě.

a teď něco rockovějšího - dj po hodině gestikulace pochopil, že - style - třeba zase ty depešáky - reach out and touch faith

sovy nejsou tím, čím se zdají být. zpocená a unavená se vrhnu pod sprchu, jen tak, v šatech, aspoň z toho bude fotka do třišestpět. no-man-show. a v županu zase přemejšlím nad vším. nad cohenem, ušníma červama, a tak obecně. některý pravdy jsou strašně rigidní.

You were the manual orgasm,

I was the dirty little boy.

cohen je dobytek!

brutální vražda

2010-03-20T00:51:00.002+01:00

sídliště pankrác.

cože?

kdy bude pankrác?

to už bylo.

aha.

a tak se vydám za věží mezi plechovejma stěnama, až dojdu na nějakou plochu kterou znám - sakra znám, z dob kdy zoe bydlela na b. a chodily jsme deštěm směrem ona já a pily s inuš lambrusco ve výtahu -

stejně za to může fily, za tu začtenost, protože v životě jsem nepřejela stanici. natož po ubohejch třech pivech a jednom panáku. dorazila jsem domů dneska jednou, stáhla vlasy a začala programovat - jsme ve zlých časech, doraž. dorazila jsem domů dneska podruhý, roztrhala pomeranč a pomerančovejma prstama teď přes talíř, kterej neumožňuje psaní všema deseti vzpomínám na všechno, čemu je třeba se smát, a přemejšlím, kde jsem sakra potkala kopřivy, že mě pálí prsty.

svýmu vyzváněcímu tónu se směju a zamilovala jsem se do duchovnyho v californication. metro v noci nejezdí, otázka pojmů je jen otázka pojmů a pointa je v tom, že můžu říct komukoliv cokoliv, protože kdo mě nevezme takovou jaká jsem, má smůlu.

peace will come to me

2010-03-15T21:23:00.003+01:00

tohle je sakra divnej rok. nebo pozitivní, nebo negativní, nebo přínosnej. jak se to vezme. lidi se nemění. intuice funguje. takže vlastně všechno cajk.

i'm very good with plants, zpívá se v mojí zaseknutý písničce, ale já zpívám with plans a koukám, co bude.

rozepisuju a nedopisuju, o tom jak během chvilky zmizela venku břečka a jakej to byl nezvyk chodit najednou domů temnou nocí. o tom, že včera přišla bouřka. jak mi tyhle vlhký dny přijdou fajn. jak mi na klíně leží kocour a přede a o tom, kolik nový hudby jsem objevila za poslední dva měsíce.

jím železo a tousty, sny mám potrhaný. hranice mě a hranice lidí kolem. situace, řešení, hlava plná dementních metafor. zjistit, co v kom je, záchranná síť okolo. zkušenost. lidi, co mají pravdu (vlastně ženy), lidi, co by ji chtěli mít.

spadnout z obláčku logiky, kterou si zdůvodňuju svůj svět. vy si toho nakládáte strašně moc, říká můj terapeut. když on svět je složitej a já bych ho chtěla jednoduchej. když ono lidi jsou nedokonalý a já bych je chtěla dokonalý. (i když, jak koho.)

a vlastně to není špatný, jen bych mohla mít víc práce, víc vůle a menší potřebu hledat pomoc jinde než v sobě. ona totiž (skoro) nikde jinde není.

no, takže tak. člověk je pořád na začátku. naštěstí.

two ou ou nine

2010-01-05T12:40:00.003+01:00

inspirovala jsem se u nio. loni jsem nebilancovala, ale v zájmu letošní bilance jsem si pročetla svoje loňský příspěvky. je jich málo.

takže, v roce 2009 jsem

byla poprvý v maroku / nejzápadnějc doposud

viděla největší bouřku svýho života

bydlela chvíli v samotným centru města

hodně vydělala a hodně utratila

začala fotit metro

napsala hodně příspěvků myšlenejch jako volání o pomoc

zamilovala se do paříže

zamilovala se do edi

zamilovala se do tataráku

letěla osmkrát letadlem

třikrát se stěhovala

začala darovat krev

psala převážně o snech

ztratila vršovice

začala řídit

nepouštěla poprvý lampion - to bylo až po půlnoci

hodně pila, abych nevnímala

koupila si několikery boty na podpatku

koukám, že jsem převážně místová a racionální. pocity nějak vylučuju. asi je to dobře. určitě. tak na 2010.

bilance

2009-12-16T10:50:00.003+01:00

spolužáci se nějak vyrojili. s prvním jsem se zakecala místo odpadlý hodiny, řekl mi, že jsem nepřehlédnutelná a teď mě málem ani nezdraví. druhej mě během španělštiny nenápadně pozval na kafe a třetí nad kalíškem horký medoviny naznačoval něco o krbu a francouzskejch filmech.

teploměr ukazuje konstantně tři až čtyři pod nulou. nemyslím na edi, ani trochu. ale o tom jindy.

většinu zápočtů získám nejdřív ve zkouškovým.

většinu semestrálního projektu mám možná tak v hlavě.

většinu dárků nemám.

většinu času koukám blbě z okna.

note to self: když si chceš dát pauzu, sakra, tak můžeš upravit pár fotek.

mišmaš na téma "ještě je pořád neděle!"

2009-11-30T00:54:00.000+01:00

taky máte pocit, že když nasednete do metra, nemůže to na další stanici trvat dýl než minutu? metro je totiž zázračnej dopravní prostředek, aspoň já mám pořád ten pocit.

taky jste si všimli, že slovo adventní se rýmuje se slovem dementní? v intersparu hrajou "and this christmas will be very special christmas for me" - což budou. naprosto netuším, co budu dělat. a nevím jestli to chci vědět. možná by nebylo tak špatné být prostě sama doma. s kočkama.

není nad kamarády, který přijdou až k vám domů se spoustou vína. není nad nio a rozhovory. není nad večery s lidma, se kterejma si strašně moc rozumíte. nad seriály, nad viktora janiše, nad mievilleho a mapu edinburgu. možná není všechno jenom iluze. není nad koncerty kamarádů z brna v praze, nad trojpatrový kavárny, nad večery s muppet show, nad ranní scrabble a listování a luštění ma langue au chat.

měla jsem včera dost zvláštní náladu a spousta věcí mi najednou připadala jinak. červený víno je lítostivý, vždycky bylo. lituju toho, že se chovám nevyrovnaně a ubližuju tím lidem. izolace je dobrá věc, protože nemůžete nikomu ubližovat, ale nevím, jestli bych dokázala nemít všechny ty věci popsaný výš. můj sociální život je naprosto v pořádku, děkuju za optání. aspoň že tak.

tohle místo není pro malý

2009-11-12T09:31:00.004+01:00

říkám si, když se natahuju do nejvyšší skříně, kde jsou skleničky. člověk pod 175 cm prostě musí pít víno z hrnku, pokud mě nemá po ruce.

spím špatně a trhaně. dneska na mě kočky neleží, takže hledám houby na vysočině, vypadají jako balónky, a s prostřelenou hlavou umírám :m: v náručí. dlouho.

nebolí to.

a mezitím, když se připroberu, zpívám si jaro jaro bláznivý - hážeš kytky do vody - jako každej rok - sama nevíš proč - jaro jaro bláznivý - hážeš kytky do vody - hlava se ti točí - a ty nevíš proč nevíš proč. pořád dokola, nevím proč.

jdu začít den eukalyptovou vanou.

i need it more than ever

2009-11-06T20:27:00.004+01:00

... hrálo v intersparu. mno. mám čepici, co mi padá do očí. nepadala, když jsem ji kupovala, takže mám podezření, že se mi zmenšila hlava. od poslední křižovatky k odbočce k domu je to přesně sto kroků. i když někdy jen devadesát čtyři. sazka arena má na stropě třicet šest ocelových lan. asi mám nějaký autistický sklony. počítám, pořád něco.

každej, kdo přijde, mi říká, že je škoda, že nemám okna na druhou stranu. podle svých sousedek mám nejspíš neuvěřitelně aktivní sociální život - je pravda, že tu někdo je skoro denně.

kocour menší je už skoro větší než kocour větší.

nevím. nevím je moje slovo. je to moje slovo už tak dva roky. někde jsem četla, že když člověk dělá hodně věcí najednou, může začít mít problémy s krátkodobou pamětí. to asi bude můj případ. vždycky dělám fůru věcí. vždycky nevím fůru věcí najednou.

dneska se mi nestýská po minulosti. stýská se mi po pocitu, že vím. že za něčím jdu, i když je to třeba špatně. vím, kam se datuje počátek nevědění, i když všechno souvisí se vším. možná si (ne že bych o tom až tolik pochybovala) za všechno můžu sama. že jsem přestala věřit. v sebe. v nás. přijde mi normální to dělat. a stýská se mi po emocích, který nemám. friday, i'm not in love. jedna z otázek na famous beck depression scale je, jestli dotazovaný cítí vinu. jo, neustále, za to, že nejsem taková, jaká bych chtěla být, vůči sobě i vůči ostatním. funguju. vůči sobě. vůči kocourům. aspoň že tak.

samota léčí. a další věci. snad. jsem páteční optimista.

moudro týdne: deprese je jako chlast. dokud se nevybleje, líp nebude.

cat lady

2009-10-27T01:22:00.003+01:00

když začala nena kdysi psát místo terapie.

když se kdykoliv snažím něco pojmenovat, a ono to nejde.

snažím se psát.

protože mám strach? protože se zároveň bojím a zároveň chci do sebe vidět?

vypustím návštěvníky do světa a sama tu zůstanu. sama. se strachem, že to tak zůstane. bydlím nad stromama. vidím vítr ve větvích; vidím ho pořád. moje větrná hůrka, zase jednou jedna. jaký je to bydlet v bytě po někom, kdo už nežije?

bojím se. sebe a strachu a taky toho, že budu stejná. vidím se bát, vidím pohodlnost, obavu riskovat, vidím věci, kterých jsem se před pár lety bála, že je uvidím. vidím někoho za zdí, kdo nutně potřebuje tu zeď prolomit. pořád mám linky na vnější svět, ale izolace je lákavá. teď v noci, když arkády zhasly a stromy se komíhaj na pozadí nouzovýho osvětlení nejvyšších pater garáží. venku je tma a zima a když otevřeme okno tak se okno zamlží a já nakreslím kočku

kocoura, fousatýho, jako je sch, jako je kocour velkej, a když zoe odstoupí od otevřenýho okna, málem se mi zastaví srdce, protože ten sen o kočkách mrtvejch dole na zemi a protože my tři na gauči čteme a relaxujeme a protože ty dva se mají tak rádi, až je to k nesnesení, že to třeba někdy něco naruší -

- paranoia.

ztratila jsem ambici být hostitelkou a tak vyřežeme dýně a upečeme trochu nepovedenej koláč a pak se vydáme do temnejch úžin /dire straits/ mysli a - já fakt vím, že to potřebuju - a - a najednou jsem tu sama a kočky spí a já píšu.

že podzim

že jsem krátkozraká a tak mě vždycky překvapí, že vidím, když si vezmu čočky

že nemůžu bejt jen tak jednoduše šťastná

že jsem rozbila památeční skleničku

že jsem poškrábaná, pořezaná a pomlácená, protože kolem mě je svět a ne vakuum (a já do něj, patos, budu vždycky narážet)

že mi kočky vyhodily adaptér od netu a že v mé knihovně má zaujmout místo "sexuálne šťastie pre ženy" - muhaha. těším se na partyové předčítání.

a už vím, kde je problém. a až tam, zoe, přijdu, tak to řeknu. jednou větou.

moc přemýšlím.

v kalendáři říjen, v hlavě leden...

2009-10-12T18:23:00.002+02:00

zatímco většině jedinců (těm duševně zdravým) přináší stres / složitější životní situace akorát motivaci, jak se s tím úspěšně poprat, já se skládám při každý pitomosti. únava ve mně vyvolává stav, kdy se ztrácím: v matematice, v matlabu, v metru, zapomínám, že už jsem nakoupila, a chci se vracet do obchodu, nehledě na to, že tohle roční období je fajn za oknem, kapky deště při usínání taky nevadí a svíčky+svařák+horkávana+kniha+peřina jsou vesměs moji kamarádi, co se týče motivace k životu nebo dokonce jakékoliv smysluplné činnosti, je to naprostá tragédie.

vstoupila jsem do životní fáze, kterou bych nazvala pozorováním. pořád se pozoruju. porovnávám. a nikam se nedobírám, protože jsem zoufale neobjektivní. protože pořád řeším objektivní pitomosti.

postrádám vršovice. zoufale. jejich kompaktnost, dostupnost, integritu. neizolovanost. izolace je teď totiž moje téma. ztratila jsem s nima nějakej pohled na sebe, kterej jsem měla relativně uspořádanej. poslední dobou mám pocit, že jsem někdo úplně jinej, než jsem si myslela. o - objektivně - horší: hysteričtější, hádavější, nešťastnější, ublíženější. a ty jednotlivý vlákna, který vedou z minulosti sem, se sledujou jen těžko. a i když leccos tuším, těžko můžu vinit někoho jinýho než sebe.

jak spíte? zeptala se sestrička po telefonu a já rozverně odpověděla, že dobře, protože zrovna minulej pátek byl celkem fajn. pondělní chmury mě zasáhly naplno, a tak jsem ráda, že jsem se na tu snadterapii konečně objednala (poté, co jsem o tom asi dva roky jen mluvila).

izolace. je to tak lákavý, stáhnout se před světem a nikoho k sobě nepustit. ale jo, hodlám to tak ještě chvíli nechat.

pozítříje září

2009-08-30T14:14:00.000+02:00

srpen: horko a patový situace. místo týdnu u moře týden ve žlutejch lázních. pohnout se znamená bolet, nepohnout se znamená bolet sebe. a psát znamená přemýšlet, takže je lepší nepsat.

FUUUUUUUU

2009-07-24T11:09:00.002+02:00

rána jsou smutnější než večer

2009-07-22T18:56:00.005+02:00

že bude tenhle rok divnej mi došlo už kolem vánoc. že se mi za dva měsíce nepodaří dostat svůj život pod kontrolu by došlo i malýmu děcku. víru, ztrácím víru, zní z vedlejší místnosti. za ty dva měsíce jsem akorát zametla nepořádek pod koberec.

a teď jsem na expě. ráda opakuju, že naposled, ale ta finálnost toho slova mi nedochází. i když teprv začala a její chapadla mě ještě nestrhly, plíživě se připomíná příliš známýma věcma. to jak se nad hlavou točej hvězdy. to jak se točí mlejnek od kafe. to jak v noci zavírám oči a vím jistě, že do ničeho nevrazím, protože to tu znám poslepu.

mám pocit, že bych měla něco napsat, ale nevím co a komu, sdělila jsem včera b. napiš, odpověděl a tak hledám slova, což nejde hladce. odvykla jsem si psát. odvykla jsem pojmenovávat, co cítím a co si myslím. a nějak nemám chuť s tím zase začínat.

na mucholapce visí mrtvá vosa. všechno o tomhle místě už bylo napsaný a řečený. včera večer jsem šla po pozemku a cítila jsem intenzivní pach zkaženýho ovoce. sváry v mojí hlavě jsou stále silnější a paradoxně je mi všechno čím dál tím víc jedno. a cesta vede jenom dopředu.

jela bych pryč. vzala bych auto a vydala se poslepu na jih. jenže nemám s kým. dnešek byl horkej den, kdy slunce sušilo slzy. kdy už konečně pochopím, že jsem v tom sama?

vezmu auto a pojedu naslepo na jih. třeba mě tam někdo bude čekat.

strangers

2009-06-21T16:04:00.002+02:00

prší. stejně jako mi cestou na nákup dojde, že písnička, na kterou jsem si nemohla vzpomenout, je právě tahle, dojde mi cestou z nákupu všechno ostatní. všechno do sebe zapadá jako kousky skládačky. příčiny i následky.

nevěřím. nevěřím ti. nedokážeš mě přesvědčit, že i když není dobře, bude líp. že když je dobře, tak to vydrží. nevěříš na budoucnost, nevěříš na plány, nevěříš na děti. tvoje sny zůstávaj v šuplíku a já musím snít sama. dospělost je umět je uskutečnit. umět mít na paměti, co chceme, a i když nejdou okolnosti příznivý, jít si za tím. je to takhle strašně jednoduchý.

nemám naději, nemám motivaci. ale je to tvoje beznaděj a tvoje demotivace. je to takhle strašně jednoduchý.

myšlenkování 1

2009-06-15T01:23:00.000+02:00

je mi vlastně celkem dobře. mám toho strašně moc a nejsem si jistá, jak to zvládám, ale za poslední týden jsem stihla vidět fůru lidí, který jsem dlouho neviděla, a tak mi je prostě fajn. aspoň pokud zaspím stres, kterej si způsobuju prací, kterou si beru, a zkouškama, na který... kašlu. a spaní mi v poslední době jde. [vzbudila mě bouřka v půl dvanáctý ráno. - myslel jsem, že máš bouřky rád. - ale spánek mám radši!] otestovala jsem pár tataráků a zabila dnešní odpoledne naprostým flákáním, stejně jako včerejší noc a několik dalších částí minulých dnů, který by šly určitě využít efektivněji. nad tím, co mi řekl K budu ještě přemejšlet.

a teď budu pracovat na zoeině "hlavně nelhat sama sobě". a na zjišťování, co teda vlastně chci. třeba neubližovat. ale ono to plyne tak nějak všechno ze všeho navzájem. b říká, že pokud jde o budoucnost, musí bejt člověk trochu sobeckej. jinak by se akorát ničil. tak já to nějak všechno skloubím a uvidím. ještě že umím bejt tak děsně hrr, to tomu určitě pomůže :) pomoc, jde na mě sluníčková nálada, všechny vás miluju, nepila jsem, teda pila, ale už jsem střízlivá, tak to by pro dnešek stačilo.

you live your life as if it's real

2009-06-06T02:14:00.000+02:00

znáš tetris, žejo, říkám j., já ho teď furt hraju, hlavně v metru, parádně tím zabiju čas. no a já si vždycky na začátek hodím pár kostiček špatně, abych to pak musela řešit. dobrá paralela k životu, nemyslíš?

je zima. je taková zima, že nosím pod peřinou svetr a dneska na koncertě jsem litovala, že nemám rukavice.

taky jsem dneska snědla plátek sýra, třetinu langoše a dva blacky. víte, že smíte vypít jen dva denně, říká žena v bufetu, když si jich kupuju šest.

já jsem v pohodě. jak řeším tu hypotéku, tak mě nezajímají ženský, nepiju a nemám deprese. - neboj, až budeš bydlet na vyšehradě, tak na to sbalíš každou. - i tebe? - hahaha. - no ale když budu mít byt na vyšehradě, to si budu moct vybírat.

je červen a je zima. bobtná ve mně vztek za všechny křivdy a zla a deprese a nevyslovený věci a já se dusím. a mrznu. ruce tisknu na klávesnici notebooku, která trochu hřeje, divím se, kolik je zase hodin a nepřemýšlím.

straší mě minulost. chodí ke mně ve snech, vysmívá se mi. před třema lety bylo studený jaro a pak najednou přišel měsíc horka. má smysl nechat přicházet žhavý července a přehazovat si jima veškerý reality?

jsem zlá. a vím to. vyčítám, nadávám, třesu se zimou a nebojuju. zatím jsem s tímhle rokem spokojená, vím, že jdu většinou dopředu. zase se znám o chlup víc. vím, co bych chtěla, aspoň trochu. ta trocha je křišťálově průzračná, jako rampouchy, co mi každou chvíli narostou po těle. jako ledový střepy, který mi protínají srdce. jako hromada slz který přicházejí dnes a denně. kdyby to nebolelo, nebyl by to život.

cítím led. před třema rokama jsem chodila pod nuselákem a poslouchala no more shall we part. před třema rokama jsem změnila svůj život. cítím led. jsem ledová královna. už nebudu hodná. budu zlá a budu mít srdce plný ledu. srdce jako arktická krajina. klidný, tichý, vyrovnaný.

foťák jsem nevzala do ruky dlouhý týdny. pracuju. občas se učím. a zase se klepu zimou. díky za těch pár horkejch dní, kdy jsme s akrab jely na hostivař a chytaly slunce.

kdy jsi byla naposledy šťastná?

definice štěstí. a) vědět, že mají věci smysl. radost z maličkostí, slunce déšť vůně za oknem. jaro před dvěma rokama. věci celek. b) vědět, že nemusím myslet, že můžu padat sama v sobě, opíjet se a zapomínat. loňskej podzim. státnice. a tak. zapomenout na to, že štěstí není. a malý detaily všude, šťastnej dětskej smích (můj), kterej občas přijde, jako když dostanu tatarák v malinkatejch mističkách nebo když si objednám pruhovaný kalhoty nebo když kocour udělá naprosto cokoliv.

ztratila jsem pojmy. ztratila jsem se v překladu směrem já ty. plavu, ale ten trychtýř mě pořád víc vcucává. za zrcadlem je celej novej svět. chci a nechci proplavat. je mi smutno. čekám jednu podanou ruku, ale ta nepřichází.

really. how can it feel this lonely?

bouřkové okamžiky

2009-05-27T13:37:00.000+02:00

včera byla bouřka. :m: seděl na okně a držkoval, že nevidí blesky, protože je otočený do místnosti, aby mě slyšel. otoč se, řekla jsem s jistotou a v tu chvíli rozzářil oblohu obrovský blesk. jsi divná, víš to?

o chvíli později jsem řekla blesk zlomek vteřiny předtím než nastal.

a pak ještě mockrát, ale zázrak už se neopakoval. nevadí.

zásadní otázka

2009-05-26T01:52:00.001+02:00

jsme my ještě my?

in the evening

2009-05-26T01:32:00.000+02:00

žiju ve vzduchoprázdnu. program na obnovu pocitů. pojetí času se liší; plyne obvyklou školní/pracovní prudkostí. zbytek je v řádu týdnů nejmíň. sny a tak. zejtra má přijít bouřka. taková ta celonoční. zachumlám se do černý peřiny a usnu se šumícím dešťem. rain song.

program na obnovu samy sebe. jestli mě náhodou neštve že nesplňuju vlastní cizí představy - furt mám pocit, že by mě chtěli lidi vidět nějak. že se nechovám obecně. jak bych měla. a i když si říkám, jak je mi to jedno, tak není.

bezohledná, citlivá, chytrá, empatická etc jsem málo a moc. nerozhodná. měla bych si vybrat, co teda budu. měla bych si stát za tím, co si myslím. měla bych si dál myslet, že jde všechno zlomit přes koleno, protože se aspoň něco děje. měla bych. měla bych vědět, že je to můj život, a že nemám nic reakci odpověď očekávání pochvalu po nikom chtít. děsí mě myšlenka, že bych ten život zvládla sama. děsí mě moje potřeba velkejch věcí. velkejch plánů. a schopnost zamotat a ztratit se sama v sobě. kdybych byla jako j., kdybych byla drama queen, mohla bych manipulovat dělat scény bavit se. ale já jen všechno prožívám. před rokem jsem šílela z věcí, který nezměním. teď se je pokouším měnit.

a v odpověď jen ozvěna. pořád. a já to pořád nevzdávám.

some days are

2009-05-21T15:04:00.002+02:00

čtu knihu. ležím na posteli. mám okno dokořán, protože má přijít slejvák. čekám na déšť. čtu knihu a nesoustředím se.

jako ostatně skoro nikdy.

pondělí a úterý hormonální peklo, podrážděnost, neschopnost, zmrtvělost. otupělost.

chladivý závan zpoza okna, černý závěsy se chvějou.

středa ráj, slunce teplo přehrada. řídím, řízení mě baví, dělám chyby a poučuju se a na konci mám vždycky nesmírně dobrej pocit. i trochu slunce jsem chytla a občas se pokochám pohledem do zrcadla na ne až tak úplně bílý ramena.

čekám na bouřku. ztratila jsem kalendář, byl tady, vážně, na ploše.

taky jsem ztratila šaty bleděmodrý, nevím jak je to možný, ale když usínám, tak na ně myslím, a přemýšlím co jsem s nima provedla. protože to prostě není možný.

poslední dobou miluju zelenou.

v příštích dvou tejdnech mám získat n zápočtů, udělat dvě zkoušky, dokončit projekt. do toho překládám. do toho jsem si vzala zlom se šibeničním termínem.

protože se bojím. protože potřebuju práci.

protože chci a protože mám potřebu si pořád něco dokazovat. nebudu spát, nebudu jíst, nebudu uklízet.

podle radaru je bouřka přímo nade mnou. ale já nic neslyším. věci jsou vždycky někde děsně blízko a já je nevidím neslyším. je tma.

jako když jsme jeli naposledy do brna a na dálnici jsme vjeli do bouřky. temno. kontury černejch mraků. slejvák. paráda.

zejtra jedem taky do brna. třeba bude zase bouřka.

moondance

2009-05-08T17:54:00.001+02:00

místa kam se nevrátíme. sny který se nestanou.

je mi smutno. zoe je taky smutno. mně je asi smutno jinak. z toho, že beru svoje jistoty a házím je do vzduchu. co zůstane? a z toho, že když se v tom začnu ztrácet a pochybovat, najednou zjistím, že jsem to stejně udělat musela.

tichý studený tlapky. jedna z koček ve dvoře nepřežila zimu.

straší mě apatie. i když pomalu ale jistě plním naplánovaný věci, výhled končí u dnešního večera. večer se zachumlám pod peřinu, dám si kocoura pod hlavu a uvidím. divný sny, divný noci. pořád se blížím k tisícímu příspěvku, občas odmažu nebo přirozepíšu rozepsaný. úplněk.

potřebuju kafe. potřebuju změnu.

2009-05-08T01:18:00.002+02:00

vystavět si dokonalej svět by nemuselo bejt tak těžký. stačilo by aby se skládal z dokonalejch částí. a mezi náma, dokonalý se často rovná oranžový.

updown

2009-05-07T17:47:00.000+02:00

pořád ten samej vnitřnosti svírající strach. nahoru a dolů, vždycky je na konci ten samej pád na dno. okolí. dezorientace, strach o sebe a o budoucnost. prostě se neorientuju. prostě toho nikdy neudělám dost. s tímhle mi nepomůžou moje možná někdy terapie, s tímhle mi nepomůže nic, můžu znát svou cenu, můžu se mít ráda a stejně čas od času uvidím tu hnusnou, nahou pravdu, že do tohohle světa nezapadám a že jediný, co můžu dělat, je snažit se, aby mi neublížil moc.

sen/den 1/ground zero

2009-05-04T17:36:00.000+02:00

sometimes i feel like my only friend is the city i live in

zdálo se mi v noci, že bydlím v domě v centru. zatímco dole byl můj malý byt téměř ve sklepě, nad ním byl ohromnej barák s dírou uprostřed jako nákupní galerie. nahoře byla restaurace a taky vyhlídka na město, stála jsem na terase a dívala se na úzkou prudkou řeku dole. měla jsem výtah, který jel z bytu nahoru, ale dolů ne, dolů se muselo pípnout kartou a tu jsem neměla. takže jsem byla vyhnanec v domě, kde jsem žila a chodila jsem dolů po schodech bez bot v pruhovanejch ponožkách.

interpretace?

rozepsáno

2009-05-04T00:11:00.000+02:00

vždycky něco rozepíšu, a pak už se k tomu nevracím. obecnej problém.

ledej je krutej (studenej).

únor je bezútěšnej (moc holejch stromů moc dlouho).

březen je netrpělivej.

duben

duben je pryč. a já nepíšu. čím je člověk starší, tím má víc pochybností, konstatuju včera. chybí mi nadhled.

a ztrácím myšlenku za myšlenkou. je jeden člověk, s kterým si poslední dobou nerozumím. potřebuju s ním trávit víc času, potřebuju ho pochopit. ji.

a hudba. jako vždycky. poslední tejden jsem se nezvedla od počítače, mechanicky jsem pouštěla, co mi přišlo pod ruku. na oplátku si myslím/doufám, že jsem si vedla dobře. v kontrastu s tím čtvrteční večer v brně. probdít se do jasný hlavy, krystalicky čistá hudba. každý známý slovo. všude milý vzpomínky. can't you see, it all makes perfect sense?

nevím, co dělám špatně. moje sebereflexe funguje, ale nemá reakce jinde. a já jsem ta špatná co vezme tvůj fancy sýr a nakrají ho k vínu a v noci si přivede kamarády a nalejvá jim metaxu co jsme ji za rok co ji máme nebyli schopný vypít a

a já si pořád přijdu mimo.

květen je měsíc lásky. a změn.

colorquiz.com - já bych se líp nepopsala

2009-04-14T13:46:00.002+02:00

needs some help and support in order to improve her current situation. her lack of appreciation and understanding makes her feel as though no real connection exists, causing her to feel touchy and sensitive. she needs to feel safer and more carefree. wants to get away from the depressing relationship and re-establish her individuality. she is sexually self-disciplined which makes her unable to give too much to others; however, the isolation she feels makes her wanting to surrender and give in to her sexual desires. her mixed emotions make her feel weakness she must overcome, so she continues to hold back her feelings and is confident – that makes her uniqueness stand outdo.

finds satisfaction in sexual activity, but is emotionally detached which prevents her from becoming too involved.

current situations force her into compromise and placing her own hopes and desires on hold for the time being.

insists her hopes and ideas are realistic and achievable, but needs encouragement and support. her self-centeredness can cause her to take things too personally.

desired objective: lives life to the fullest. has a high energy level and is always on the go. she is very active and her actions often lead to success.

your actual problem: feeling anxious and restless frustration toward current situation or unfulfilled emotional requirements are causing stress. she tries escaping by throwing herself into activities directed at personal success or experiencing new things.

enjoys making new plans and goals, but needs to be respected and admired for the things she accomplishes.

2009-04-08T16:08:00.000+02:00

zdálo se mi tohle:

u nás na zahradě byl pes. velkej a trochu cartoon-like. bylo nás tam tak sedm a báli jsme se ho a věděli jsme, že se ho musíme zbavit. a věděli jsme¨, že (snová logika) mu musíme sebrat obojek předtím, než ho zabijeme (odosobnění?). udělám to já, sama, pak sedím na schodech a prohlížím si pokousaný a omlácený nohy a ruce s pocitem, že já už udělala dost a teď je řada na ostatních.

nakonec ho někdo uškrtil. viděla neviděla jsem to zároveň.

hm? takže za sebe nechávám druhý dělat špinavou práci? nebo se schovávám před rozhodutím někoho / něco zabít? nebo jsem děsně obětavá, když se vrhnu do nebezpečí?

před některejma novinkama neuteču. na prahou sa blýská. potřebuju (ne)jistoty.

i jumped on a high speed train

2009-04-03T23:28:00.000+02:00

top of the morning top of the morning

top of the night

poslední dobou je těch dlouhejch nocí nějak moc. nějak o. vynechává mi m a c, asi bych měla vysypat klávesnici. a místo toho sypu slova po klávesnici.

"url adresy, udávané ve snech, asi nefungují," nacházím v telefonu měsíc starou poznámku, o který nemám ponětí, kdy vznikla. a tak je to pořád. pořád se něco děje. stihla jsem si zvrtnout nohu. stihla jsem dvakrát brno. poprvý sněžilo. zamilovala jsem se do tataráku a pobíhala mezi vločkama. podruhý hráli eggnoise (do brna vlakem, veselá, už jede jedenička, prozpěvuju si na hlaváku), sněžilo a já měla letní šaty. pak jsme se dívali na absolventa a pili a kouřili a mně bylo tak děsně dobře, jako už dlouho ne. a ráno bystrc pod sněhem. a taky vinárna, kterou poznávám; moje paměť na místa mě občas děsí.

"mám pocit, že jsem po dvou decích vína schopná milovat kohokoliv; asi v takový situaci neměla přemýšlet." další telefonová poznámka. nebo bych spíš neměla pít. a taky "to není fér, že existují lidi, který vypadaj jako lidi, jako který bych chtěla vypadat já".

minulej pátek jsme pily s holkama a děly se věci (nothing good happens after 2 a.m.), v pondělí hrála ropa (zapomněla jsem jak moc psycho jsou jejich texty a taky jsem zjistila jak dobrý mají křidýlka v bývalým "jdeme z al capone's a jsou dvě ráno" gyrosu).

bílý má barvu slz, červený má barvu krve, píšu si včera na kulidině vernisáži, kam vejdu plná slz a nakonec je to skvělej večer s metaxou, kocourem a identitama z facebooku (interník). a dneska taky večer a víno a

panebože, je jaro!

top of the morning. rekviem za věci, který jsou pryč. žiju a není to lehký.

2009-03-19T21:34:00.000+01:00

všechno je. temný jako tohle temně růžový víno. francouzský. má moc pěknou barvu, která světlá směrem k užšímu konci skleničky. nadechnout se. vydechnout se. napít se. ten čas, než člověk najde něco na otevření, protože za dva roky společnýho soužití jsme ani jednou neměli na normální vývrtku. a tak je to se vším.

ne, nezvládám. nemám náladu. odjedu na koncert do brna a rozladěnost nepřekoná ani hudba. ani červený. tenhle tejden je špatnej špatnej špatnej. vidinu na další práci jsem si zabila sama svojí nepotlačitelnou upřímností, přitom práci potřebuju. potřebuju peníze. utrácím za pitomosti jako je víno, jako je kyblíček naloženejch hermelínů. nebo šaty, který mi nejsou, protože nejsem schopná chodit cvičit.

potřebuju sebejistotu.

musím udělat tisíc drobností a nejsem schopná začít ani s jednou. zjistila jsem, že jsem omylem vodafonu zaplatila předuloženou částku místo aktuální. takže další peníze pryč. neustále jsem na hranici zhroucení. neustále do něčeho vrážím, z každý situace, kdy se mám zachovat jako normální člověk v normální sociální situaci, vyjdu jako idiot. nadechnout, vydechnout, potlačit slzy. a stejně je za tím vším to, že vím, že to nikdy nebude lepší. zase mě všechno vytáčí, i když to není úplně my time of the month. ztrácím věci v tomhle miniaturním bytě. naposledy kartáč.

nadechnout, vydechnout, nadechnout vydechnout nade vyde

i could be your flower if you'd only water me

2009-03-15T12:57:00.002+01:00

měla jsem smutnej erotickej sen. chtěla bych svejm snům víc rozumět. umět je víc prožít. zavřít všechny okna. neotevírat nový. nehledat pomoc tam, kde není. nehledat úniky. jsem pořád stejně nerozumná jako kdysi. stejně neschopná vidět pravdu. nebo ji přijmout.

outerek

2009-03-10T17:59:00.000+01:00

ráno jarní vzduch, cesta, pak obavy jestli projdu. dětinská radost z neobvyklosti mojí krevní skupiny, marnej běh na autobus co jede jednou za půl hodiny.

tak kráčím někam, až dojdu někam a pak najednou obrat ke štěstí, z náhlýho impulsu návštěva oblíbenýho obchodu a pár hadříků za odměnu.

šaty!

a taky předpředpředpředposlední jízda a celkem dobrý a začínám věřit že to třeba zvládnu a škola (usínám, i když neusnu) a vyřešenejch pár otázek a možná otevřená cesta a i když usínám tak ještě mířím na jedno kafe.

a někdo mi rozbil esc, damnit.

výsledky

2009-03-08T23:54:00.000+01:00

dospělý lidi se neptaj. myslej si svoje a mlčej.

dospělý lidi nedělaj scény. dospělý lidi nechtěj řešit neřešitelný.

dospělí lidi si nechaj líbit spoustu věcí.

nejsem dospělá.

2009-03-04T15:42:00.001+01:00

v noci se mi zdá o pavučinách, co mě držej. hnus odpor. přemýšlím o významech.

v neděli se mi zdálo že stojím nad propastí. vrhla jsem se do ní. dva velký havranimě chytli a nesli. taky diskutabilní. možná bych se neměla tolik bát se pustit. večer s našima probírám minulost, kreslím manželky a potomky a křížky. vize. nechci kreslit další křížky.

ztrácím minuty. klouzaj mi mezi prstama, i když jdu včas, jdu pozdě.

dělám věci proti svojí vůli. musím.

březnový pondělí

2009-03-02T17:29:00.000+01:00

pozitiva:
ošklivá nepěkná ranní cvika jen jednou za dva týdny
"dneska to nebylo vůbec špatné" + ~100km/h

brm brm

2009-02-26T00:08:00.001+01:00

ve víně mi plave kytka, než mi dojde, že se odráží z mojí sukně. můj pocit mě dnes je dobrej. pochválil mě instruktor v autoškole a taky si myslím, že mi to šlo, sama, což je příjemný. protože mě to strašně děsně baví. brm.

únorový povídání

2009-02-25T13:31:00.000+01:00

i beg to differ.

únor. almost marked as read.

čas plyne zase jednou moc rychle a mně vadí, že nevím kam.

sním o horkejch letních dnech, o večeru, kdy se ještě omámená sluncem vyšplhám mezi kvetoucíma třešněma na petřín.

těším se na paříž.

v pátek jsme se sešli s lidma z dávnejch časů. zvláštní to bylo, ta společná řeč. a příjemná. noční tramvaj domů; hlava padá. občas si přijdu jako balónek. někdo jemně píchne špendlíkem a hned je vzduch pryč. jsou věci o kterejch nechci mluvit a stejně o nich mluvím. jsem pořád stejně nahorudolu ale nemám pro samou práci čas na to myslet.

v sobotu byl koncert kapely, jejíž jméno najednou nemám chuť psát. z roků koncertů se vyvinula krátkodobá (zatím?) spolupráce, uvidíme... a já, unavená, jsem odešla brzo a lituju toho doteď. a stejně cestou domů zářím a svítím a vznáším se půl metru nad sedátkem.

všimli jste si, že už nejezděj tramvaje s jen šedejma nebo jen červenejma sedátkama? kdysi jsem byla posedlá těma červenejma, bylo mi osmnáct a sednout si na šedivý znamenalo smůlu.

na závěr víkendu dámská jízda. divná pachuť dospělosti, to minimálně. jsme čtyři. dvě vdané, jedna to plánuje, jedna má děti, jedna to plánuje. a mně bude letos pětadvacet. jsem pozadu? všechno je jen stav mysli.

expiration time mýho nadšení. všechno je polovičatý. a já jako půlka nefunguju. zvykla jsem si mluvit v plurálu a asi to byla chyba, beru všechno moc rychle moc vážně. zvykla jsem si na moc věcí a moc věcí se obrousilo a já je neřeším. což je chyba, ale abych řekla pravdu, nevím, jak z toho ven. a tak píšu sem tam sem a ty co mě znaj vědí a ty co mě neznaj vědí a mně to děsně štve. nepíšu, aby proto někdo upadal do deprese. snažím se bejt výstižná. a lyrická. a ne až tak moc depresivní. a mít trochu nadhled nad sebou samou. a poslední dobou se vyhýbám čemukoliv osobnímu. co taky psát?

že když do věcí trochu strčím, rozjedou se z kopce a já nevím, jestli ten druhej kopec vedle tohohle kopce není moc vysokej na to, abych se setrvačností dostala na vrchol?

že žiju s někým, kdo se mě neumí ptát jak se mám a já neumím sama začít?

že se bojím zvednout sluchátko, i kdybych tím měla zachránit mnohem víc než jen sebe?

že pracujupracujupracuju a nevidím výsledky?

víc spím a zdá se mi míň snů. v noci se probouzím vedle kočičáka, natáhnu tlapu a pohladím a předeme a spíme dál.

myslím, že se potřebuju zamilovat. nejlíp do sebe.

p.s. mám chuť být nepopiratelně drzá a ty semestrálky poslat tak jak jsou.

už by třeba mohlo být jaro

2009-02-17T12:30:00.000+01:00

divnej sen. asi se mi někdo snaží něco naznačit. divný sny. maroko, autoškola, podivný cizinci. cicinci, řekl by pan kaplan.

kdyby to ještě někdo nevěděl, fotky z maroka.

link na budoucí nejlepší českou kapelu. uvidíme se 18.3. v brně.

vím, že nepíšu, ale ono moc není o čem.

draft: noname potřetí

2009-02-14T12:48:00.000+01:00

na angličtině miluju jeji zvrhlost

26.7.2007

draft: noname podruhé

2009-02-14T12:45:00.001+01:00

existují slovní spojení, která prostě zní. někdy trochu klišé, i tak představy. požitky. odrazy někde v myšlenkové sféře, vyvolávající dojem ideálna.

chocolate hint
black cherry
wild berries

bílý leknín
exotické koření

/25.1.2007

draft: taková alegorická oranžová myšlenka

2009-02-14T12:42:00.000+01:00

oranžovým nožem krájím pomeranč. na oranžový talíř dopadá hořká kůra a semtam slza.
stop making me laugh
stop making me cry

/8.2.2006

draft: noname

2009-02-14T12:39:00.001+01:00

dneska v práci povídám v malých dávkách pauz s liou: musíme se holt smířit s tím, že už nejsme jediné něžné pohlaví.

/20.9.2006

draft: kouzelná zahrada

2009-02-14T12:35:00.000+01:00

šeříky se sešeří
a vistárie visí z oken dolů

/19.5.2005

pozorováno cestou do tangeru

2009-02-12T21:23:00.000+01:00

(po)kroky a (ma)roky

2009-02-06T21:50:00.002+01:00

how to fix. myself. malý krůčky. mám hlad. mám zimu. mám nedospánky. mám trochu naděje a trochu vůle a nový heslo, překonávat se i když nechci.

maroko bylo plný vzpomínek, který mám a vzpomínek, který nemám. na egypt.

1: vyjdeme z káhirskýho letiště. v praze byla zima, tady je typicky letní ráno - rudý slunce nad obzorem, vzduch teplej a slibující ještě víc tepla.

2: o hodinu později na hlavním nádraží; hodně lidí, strop kdesi vysoko, nasávání atmosféry. spěch a cizost, mostly.

3: národostní různorodost na střeše hotelu, útěky na ještě vyšší střechu k rozbitýmu kulečníku; ty si pamatuju. ale už nevím, proč jsem utíkala.

srovnávání. na jedný straně napětí. nepoznávám se. u moře jsou velký velký vlny a já nemám touhu běžet jim vstříc. stará/vyčerpaná? ani nechci jaro. necítím. asi je to špatně. v mojí hlavě je málo věcí. ale první krůček (bezpečnej) jsem udělala. vím, že většina věcí souvisí s tím, že nespím. musím spát. bezpodmínečně.

maroko bylo plný věcí, který jsem chtěla. až budu jednou zařizovat byt, nakoupím si přehozy, záclony a sedátka v maroku. takhle na mě akorát bolestně dopadalo to, že nemám co a za co zařizovat. prohlížím si malý pěkný domečky na archdaily a připadám si mimo realitu. jako by moje přání neměly smysl. chtít malej hezkej domeček u moře... bez šance.

prý píšu moc depresivně. když já to jinak neumím. zatím je to moje jediná terapie. přijde mi strašný jak jsou některý věci dávno. je to jeden z mála pocitů, který teď mám.

bububu, ty malý maroko!

2009-01-25T22:04:00.000+01:00

jsem zjistila, že se mi počítají i drafty, takže to, že se blížím 1000. příspěvku, vůbec není pravda. tudíž, až se vrátím, to promažu a zbytek opublikuju. nebo naopak.

sbaleno nemám, kdyby to někoho zajímalo. do rána času dost :)

jo a taky

2009-01-22T14:22:00.001+01:00

dneska držím všechno pohromadě. sprchu - hadici v baterii, aby tekla zeshora, handsfree tlačítko, aby mi hrála hudba (jinak nehraje)... sebe...

how can it feel

2009-01-22T13:55:00.003+01:00

za jednu noc sny o dvou bývalých. za jeden den posun plánů od "skvělé" k "do prdele". za jeden den přesun nálady od "svítí slunce, juchů" po "nechápu, jak můžu takhle žít".

/matkin/

2009-01-22T13:36:00.001+01:00

- hovorí sa, že muži žiarlia na bývalých milencov svojich partneriek a ženy zase na milenky budúce, - povedala kimi. – a je to pravda. všetky súčasné frajerky a manželky mojich bývalých mi ležia v žalúdku ako pokazené ryby. sama seba presviedčam, že nie preto, že by som nebola veľkorysá, ale preto, že sú to piče.

spala bych

2009-01-20T10:37:00.003+01:00

včera jsem psala:

že mi v brně bylo dobře moc a smála jsem se celý večer a popkorn a víno a dýmka a romantika, chápete, takže já, která nemám peníze a čas a pomalu ani práci, sním o výletě do říma. (posedávání v kavárnách na ulici, focení na kinofilm a tanec included. jasně, že to nebude totéž.) svět, kterej je dávno pryč a kterej byl prostě jinej, a já mám ráda ztracený světy. i ty svý.

že se místo učení věnuju psaní v rámci současného anglosaského folkroru a že o sobě přitom leccos zjišťuju. třeba že považuju moc věcí za nedořešený a mám ráda jasný hranice. nebo že mám někdy pocit, že dělám věci schválně co nejsložitější.

a teď je na čase vydat se do školy.

prázdniny (v brně)

2009-01-19T16:06:00.002+01:00

v brně bylo dobře. a protože je blogger v kombinaci s explorerem děsná píča a protože jsem právě přišla o příspěvek, kterej jsem psala celej večer, příspěvek o tom, jak mi bylo fajn a jak jsou fajn černobílé komedie z padesátých let, tak přeju všem dobrou noc. (autosave nefunkční. dneska ztrácím slova kudy chodím. ale nemuselo by jich být tolik.)

krok za krokem

2009-01-18T00:16:00.000+01:00

když sejdu schody na míráku rychlou chůzí, trvá to místo dvou minut dvacet vteřin, jak jsem si spočítala.

život s kočkou je život s kočkou. všechno mě udivuje. jak spí, jak si hraje. jak se natahuje. jak se v noci probudím a on (oni oba) leží vedle mě a já můžu natáhnout ruku a pohladit chlupatý kožíšek.

napadá mě toho moc. až příliš. a mám málo tužek po ruce. takže zase nic nevím. posledních deset dní jsem na beckově stupnici dosahovala pravidelně čísel přes 20, ale zvednout telefon nedokážu. přesto jsem dostala C z multimediální techniky. škola nenápadně ukazuje, co bych chtěla dělat, a já se bráním a snažím se z toho všeho vyrvat. uvidíme, jak to dopadne. možná je prostě moc toho špatnýho. a málo dobrýho. moc matlabu, fouriera, antén, matematiky. málo zvuku, obrazu, pochopení. co s tím?

rok 2008 byl neskutečně statickej. 2009 možná bude lepší. jiný.

těším se do maroka. ani ne za deset dní jedeme.

a já mám pocit, že můj život se neustále vzdaluje od mojí představy toho, jak má vypadat. to stárnu nebo prostě jen nestíhám žít? zítra jedu do brna... a pak se uvidí. teď je to taky špatný, protože nemám čas na lidi. večer co večer jsem doma, nechodím ven, nikoho nezvu... ale já tu jsem, vážně. pořád. jen teď nemůžu.

copy, paste, rewind

2009-01-11T16:42:00.000+01:00

nejhorší je ten okamžik zlomu. když se najednou vynořím ze tmy, šťastná, že se můžu nadechnout a ochotná slíbit si cokoliv, jen aby se něco změnilo. a pak když tahle radost odezní, jsem jen ráda, že dýchám. že to aspoň nějak zvládám.

když teď přeruším školu, jak si můžu být jistá, že se vrátím? nesnáším definitivní konce, ale taky už sama nevím, na co ještě mám. metoda "nějak to zvládnout" už nefunguje. už se vyčerpala. co jsem udělala státnice, co jsem doufala, že se všechno změní, už nedokážu ani předstírat, že mi na tom záleží. jeden předmět za druhým osírám stále víc, pokud přežiju tenhle semestr, co ten další, nebo ještě další?

a když řeknu, že je chyba v mojí hlavě, kolik lidí přijde a vysměje se mi, že se vymlouvám?

ten den, co jsem udělala státnice, bylo zvláštně dusno. psychické vypětí, nesmírná, skoro nerealistická úleva, vzápětí utopená ve víně, tequile a v tom, že místo aby měl :m: radost, místo toho, aby přijel, jsme se pohádali.

definuje nás víc to co chceme nebo to kde máme hranice? sama sebe už nepodpořím, :m: se toho, co se skrývá v temnotě mojí hlavy, akorát děsí. nedivím se. ale o něco se opřít potřebuju.

meet schrödinger

2009-01-10T20:56:00.000+01:00

2009-01-08T22:50:00.000+01:00

nejde to. ten život. nejde to.

bolí me hlava

2009-01-07T18:23:00.000+01:00

protože ani nenapíšeš, kdy budeš doma

protože nemůžu spát

protože

je na čase se přiznat

2009-01-06T11:13:00.000+01:00

mám fobii z živejch zvířat. ne z těch, co jsou roztomilý a chlupatý a předou. dokonce ani ze psů, slonů, veverek a dalších, co buď nejsou chlupatý nebo nepředou.

mám fobii ze zvířat, který žijou s náma. z těch, co se jim může něco stát a já tomu nezabráním.

5/1

2009-01-05T22:11:00.000+01:00

tak jsme tady. 2 0 0 9. pátej den novýho roku. vždycky mě to mate. když jsem byla malá, strašně mě udivovalo, že se najednou píše nový číslo. a čím jsem starší, tím víc mám pocit, že by se něco mělo stát, ale zároveň mi vrozený pesimismus říká, ať se proboha nic neděje.

no, novej rok. odevšaď slýchám děsivý storky co se komu děje. a sama mám v hlavě... divně prázdno. asi je to tou zimou. v hlavě mi sněží. rezignuju na myšlenky, nechávám je zapadat sněhem.

so this is 2009 - cold and snowy

2009-01-02T12:22:00.000+01:00

první celou noc v novým roce se mi zdálo, že bydlím ve věži, do který se leze venkem, a i když jsem s tím normálně problém neměla, zasekla jsem se asi dvacet metrů nad zemí a nemohla jsem nahoru ani dolů. a bála jsem se. vskutku symbolické. taky jsem byla zamilovaná a procházela se v růžovým sadě a ten pocit byl děsně hezkej a zároveň děsně nereálnej. (možná protože dotyčný byl ženatý?)

v druhým snu jsem byla se střední v istanbulu a většinu snu jsem prožrala v tamější menze.

kdysi jsem se těšila na rok 2008, protože je to hezký, sudý číslo. (a já mám pro sudý čísla slabost; ostatně jedna z mých úchylek je mít věci talířky po dvou a jako malá jsem párovala panáčky z lega, aby nebyly samy. když se to napíše, zní to hůř než v mojí hlavě, sakra!) 2009 je snesitelný, jako číslo. ale jsem celkem zvědavá. občas mám pocit, že jsem vyrovnaná, i když vím, že to není pravda. všechny moje radosti jsou strašně drobný a já se utápím v pochybnostech (bohužel hlavně o sobě, takže jedinej, kdo s tím něco nadělá, jsem zase já). ale předsevzetí jsem si dala, i když bych je takhle nenazvala.

nevím, jestli se mi chce něco bilancovat. připadám si silnější a jistější než před rokem. určitě jsem toho dost ztratila, získala dtto (práci, kila a tak :), změnila názory, nepřišla na to, co chci (jasně že všechno), našla spoustu dobrý hudby, nebyla ani na jednom pořádným koncertě.

děkuju oušku, že v tom všem jsi se mnou. není to se mnou lehký, já vím.

brnoquakes

2008-12-21T23:00:00.000+01:00

and if i die today

už patřím do těch statistických 4/5 čechů, kteří mají nakoupené dárky.

ráno hledám rukavice. smířená s tím, že jsem je zapomněla v pomaláči, je později najdu ve špičce dlouhatánské čepice.

čepice. způsobuje, že se pořád směju. manický fáze. google vyhodí adresu zelený kočky, ale když tam přijdu, najdu nápis the red cat.

mně se skřípla žížala, piští děcko v minachu s balónkem zaseknutým ve dveřích. zatrne mi, ale balónek to naštěstí přežije. to moje společnice trne při pohledu na mlaskající dvojici, chudák, celou dobu.

v metru v praze ukazuje maminka dítěti moji čepici. zamávám bambulí a ono zamává na oplátku; máváme si dokud nevystoupí. směje se a já taky a lidi okolo taky a mě to všechno strašně dojímá, takže bych asi měla jít spát.

why don't you sing

2008-12-19T20:18:00.002+01:00

za stejnou cenu bych mohla mít litr vína ze sklípku. ale mně ty lahve nějak chybí. připomínají mi časy, když jsme bydleli u našich a pořád jsme pili bílý víno z lahví. a vonělo jaro.

mám malé záchvaty šílenství. něco jako malá smrt. tři dny depresí vyváží manická fáze dnes večer. pořád, pořád, pořád si zpívám, venku, v metru, v obchodech, i v těch předchozích, špatných dnech. obhajuju neobhajitelné. je status manželství důvodem neodejít? je vlastní sobectví nadřazenější nad cizí?

je ve víně pravda?

iva tvrdí, že je jí dobře s tím, že má míň emocí. mně ne. nechci aby můj svět ztratil barvy.

just like never

2008-12-19T15:17:00.002+01:00

bývalo tu i veseleji. za oknem je šedivo, prosincovo, smutno. za oknem prší a věci, který jsem už dlouho tušila, jsou najednou pravda. piju zelenej čaj a jím plátkovej sýr. v příštím roce tuším ledasco.

říkám, že mě ubíjí tma a zima, ale ve skutečnosti se ubíjím sama. nebo mě ubíjí něco ve mně. možná bych taky měla na rok někam odjet.

12 let 40% milý pane jamesone

2008-12-18T22:12:00.002+01:00

písnička.

oh, mother of pearl... hlavou se mi honí myšlenky. inspirována minulým postem vzpomínám na doby snění. a mám fáze. fáze klidu, fáze hysterie, fáze deprese. mám pocit, že mi život prokluzuje mezi prstama pořád víc. je to mnou? jsem to já, kdo nedokáže být šťastnej? jsem to já, koho sere, že nevytváří nic, nic, nic? kdo chce pořád něco dělat, ale vždycky je jednodušší spát?

já už jsem dva měsíce pořádně nespala, řeknu dneska večer, ale ty dvě matky mají důležitější věci na probrání. jako by mi bylo zase osmnáct. pořád osmnáct. nikdo mě nebere vážně. pořád si říkám, že tisícej post bude poslední. možná je čas založit jiný světy. stejně nepíšu svobodně. moje pocity... dávno ztratily význam. a někdy bych vážně hodně chtěla vědět, co si o mně kdo myslí. připadám si jako troska. a vždycky jsem si tak připadala, ve světě úžasných chytrých lidí. přijdu si malinká. přijde mi, že moje existenční problémy řeší každej, ale všichni s větším glancem. nejistota není sexy.

i see this world has made you sad

2008-12-11T00:13:00.000+01:00

a ride across the river... to the other side.
bon nuit.

...

2008-12-10T22:17:00.003+01:00

mám takovej pocit (a v tomhle případě se jedná o synonymum pro "je celkem pochopitelné, očekávatelné a odůvodnitelné") že období nevinnosti máme už za sebou. významy a symboly už ztratily smysl. kdo se ještě zamyslí nad textem písničky nebo nad mlhavou vzpomínkou. kdysi mi přišlo, že existuje osud a že je ve všem hlubší smysl, teď se pohybuju při zemi. skončil čas snění, je čas žít. a ten pesimismus, kolující mi v žilách, že to vážně nemá smysl, že nemám ani na prosté "žít jak nejlíp umím", je jako jed.

2008-12-10T22:13:00.000+01:00

absurdně černé těleso

top of the morning

2008-12-09T09:59:00.000+01:00

zdály se mi sny o počasí a o kočkách. o mejch zlomenejch brýlích a monitorech. probudila jsem se s nejasným očekáváním, plynoucím ze snu, ale nevím co čekám.

dvě kafe. včera záchvat paniky, dneska záchvat klidu. are we human or are we dancers? mám chuť tancovat (a spát), ale nesněží.

a věci který nechci vědět a věci který bych věděla moc ráda.

welcome to the world of oranges

2008-12-07T20:20:00.000+01:00

sunday smell

2008-12-07T12:38:00.007+01:00

budí mě klasika, nechutná nedělní opakující se "vůně" oběda některého ze spodních bytů. jedli byste každou neděli to samé? osobně to odhaduju na šunkofleky, což je pro mě ztělesnění nechutnosti a nudnosti + ještě ta okurka! takže k nedělním rituálům patří vstát, pustit digestoř a zapálit tyčinku.

řekla bych že kulidiny narozeniny se vydařily velice. hlavně okouní koutek.

a pátek? hihihi. pátek byl navzdory mým obavám naprosto v pohodě. proběhla první část natáčení klipu, který určitě jednou všichni uvidíte. a byla to nesmírná legrace.

no a :m: je v zemi daleké a dneska se vrátí. a já mám moc práce, do které se mi nechce, takže piju kafe z pruhovaného hrnku a odmítám vylézt z pyžama a růžových ponožek s bambulkami. neplačte, sami jste si to zavinili.

...

2008-12-06T12:29:00.003+01:00

nemohla jsem si vzpomenout na název alba momentary lapse of reason. asi momentary lack of memory.

tak jde čas, hahaha

2008-12-04T09:34:00.001+01:00

1. dneska v noci se mi podruhý zdálo o tom, co bude zítra. zatímco poprvý šlo všechno podle plánu a dokonce jsem se vlastním snem inspirovala, dneska se po... úplně všechno.

to jsem na to zvědavá. když to ve snu vypadalo už ok, nasedli jsme do špatného autobusu. který nás odvezl někam, kde je v realitě město, ale ve snu tam byly louky a kopce. léto. a řeka. poslední část snu se odchýlila do hospody, kde se na mě pořád koukal celkem pěknej chlap, a já to komentovala moc nahlas a pak se bála, že to slyšel. no, když to zítra půjde, tak napíšu, o co šlo.

2. napadlo mě, že jako malá jsem měla pořád nějaký katastrofický vize – teda takový malý, osobní. bála jsem se, když jsem šla na výletě na záchod, že mi ujedou, bála jsem se, že nenajdu správnej vlak, bála jsem se na nádraží chodit na záchod, protože jsem četla článek o tom, jak tam zabili nějakou malou holku. diagnóza jedna: latentní fascinace násilím způsobená čtením černé kroniky, kterou jsem hltala, diagnóza dvě: přehnaná úzkostlivost rodičů. vzhledem k tomu, jak jsem vyděšená v letadle a když nastupuju do busu chystajícího se vyrazit po d1, taky mi není nejlíp, zajímalo by mě, jestli tohle jednou budu přenášet na svoje děti, nebo jestli se tomu dá nějak zabránit. mno, teorie.

3. jsem slepá jako krtek – moje rozpadavé brýle bez nožičky a poslední pár čoček, kde je jedna poškrábaná natolik, že fakt nejde dát do oka, jsou výborná kombinace. (moment, jdu si do wordu pro tu správnou pomlčku, pomoc, stává se ze mě typomaniak). takže jdu zítra k doktorce a po novém roce hledám dobrovolníky na výběr brýlí – bsk?

4. pomáhala jsem kamarádovi vybírat barvy do bytu. jako všechno, i tohle v mojí hlavě zní úžasně a nafoukle a jsou to jen barvy. ale bavilo mě to hrozně moc a taky si myslím že mi to šlo, takže kdybyste někdo potřeboval... jedna z úvah který se mi honěj hlavou je právě ta, proč mě barvy tak baví, proč musím mít všechno barevný (a sladěný). sterilní bílé nádobí doma incl.? potřeba změny, VARIETY, xoxo.

4a. koupila jsem si punčocháče ve kterých vypadám jako bych spadla do barvy (a ne jedný, komentoval to :m:). foto bude.

5. dneska jedu leoně fotit děti. vůbec dělám věci, který se školou, ehm, nesouvisej. (zato se mi o ní zdá! kolikrát jsem dneska v noci jela paternosterem, kterej byl sakra rychlej, a sháněla jsem nějakej pitomej kabel. funny indeed. asi dvakrát jsem se vzbudila s tím, jak teda budeme nahrávat ten sakrazvuk, ehm, už prozrazuju moc :) konec konců, písemky jsou až příští týden.

bože.

6. musím začít kupovat dárky a ne utrácet peníze, které nemám, za hadry, které nenosím. grrr.

7. mohlo by sněžit.

spát!

2008-12-01T12:05:00.003+01:00

ne, já nemůžu ráno vstávat. protože ať jdu spát kdykoliv, ať se vzbudím sebečerstvější, po cca hodině se dostaví komatózní stav, který přetrvává zbytek dne. nasrat. spala jsem osm hodin. když spím od jedné do devítí, je to v pořádku, když od půlnoci do půl osmé ráno, je to špatné. volím duševní zdraví, jdu spát.